Černá hora — Montenegro

Do Černé hory jsme se vydali na začátku července roku 2008 v počtu sedm, snad i statečných. A jelikož velmi výjimečně počet křehčího (nikoli však ve vysokých horách) pohlaví převažoval, i k moři jsme se podívali. Po zdolání nejvyššího vrcholu pohoří Komovi - Kom Kučki (2487 m) a prochození tohoto skalnatého pohoří jsme zamířili na poněkud travnatější, oblejší a navštěvovanější Bjelasicu plnou různých Glav (Crna, Zekova...). A abychom si odpočali od nadmořských výšek dostopovali jsme do přímořských letovisek (Budva, Kotor), vesniček plných zmijozelských zmijí (Virpazar) i k mauzoleu, kde lze provozovat sightseeing (Jezerski vrh pohoří Lovčen). Montenegro určitě stojí za to navštívit.

Publikováno s laskavým svolením autora – Ondřeje Herzána. Redakčně kráceno.

Expedice E A S T E R N 2 0 0 8

konaná v létě 2008 v roklinách a planinách balkánských

Editorial

Jistě vás napadá otázka, proč zrovna EASTERN.

Představte si vyschlou mexickou poušť...ne, nechci vykrádat něčí copyright. Představte si tedy západní prérie, lesy a hory v dobách Vinnetoua a Oldy Šetrného. Prostor, kde se potloukají lidé dobří a spravedliví, ale také ideální rajón pro všechny možné lumpy, zlotřilce a jim podobné živly. Hlavně však prostor, kde se lidé po letech potkají uprostřed prérie, pobudou spolu nějaký ten čas, uloví společného bizonka a zase se rozloučí, aby se mohli těšit na příští vzájemné setkání daleko za horami.

A tak se mi jevil náš letošní vandr, odehrávající se v balkánských roklinách. Může jít o pohled čistě subjektivní, ale posuďte sami. Odjelo nás šest. Stopovali jsme ve dvojicích. Onderu a Jíťu letmo potkal Hynek. Večer nás doplnila Béďa na šťastné číslo sedm. Skoro dva týdny jsme se toho drželi, než se pět lidí vydalo na cestu domů, jeden človíček taky, ale jinudy, a ten druhý jej pouze doprovodil a pak si užíval pět dnů pravé balkánské samoty. V daleké zemi orlů potkal dávné leopardy Kukieho a Zdendu, aby spolu mohli zvěstovat světu, že i v ráji samopalů a oběšených hraček lze prožít nádherný čas. Příslušník armády si pak vyběhl na bájeslovný Olympos, zatímco inženýr a věčný student to obrátili zpátky do Montenegra, vyprovodit patnáctihlavé stádo třebíčské na úpatí Prokletije. I cesty dvou posledních Mohykánů se nakonec rozešly – na samém jihu říše komárů... A to nepočítám bosenské putování našich dvou prvních vlaštovek!

Proto tedy Eastern. Dobro nakonec zvítězilo nad zlem, všichni se ve zdraví vrátili a jistě se brzy potkají. Tento neumělý deník si neklade za cíl být vyčerpávajícím (vyčerpaným je momentálně autor sám), naopak chce co nejvíce využít metodu ledovce starého strýčka Hemingwaye. Hutnou, prostou literární stravu se pak pokusím poctivě prošpikovat výroky nejen našeho Seňora. Hotový produkt se nebojte dokořenit vlastními zážitky, u nichž jsem nemohl být – ať už z Bosny, Záhřebu, Cetinje, vršku Olympu či hřebenů Prokletije.

Přeji vám spoustu dalších dní, prozářených jižním sluncem a provoněných koberci máty a oregána.

Gojko Mitić, v Třebíči dne 7.8. 2008, 01.56 SELČ

OBSAH

Seňor kruhoústý

Následující řádky budou odpovídat zážitkům pisatele a mohu zaručit, že jejich podání bude zcela a ryze subjektivní. Pokud byste chtěli něco poopravit, vymazat nebo mně rovnou zlynčovat, dejte vědět. Pravdou je, že letošní vandr se nepodobal těm minulým hned z několika důvodů. Za prvé – převaha osob něžného pohlaví. Za druhé – převaha třebíčáků. Za třetí – převaha Ondřejů. Prostě samé převahy, tak snad i dobrý dojem převáží případné špatné vzpomínky.

Odkud přicházíš, Gaie? Z Králova Pole, ty... Není podstatné odkud, důležité je kam. Ta zastávka se jmenuje Bílé Pole, ale bratři Jihoslované ji něžně změkčují na Bijelo Polje. Tím směrem si to tedy zamířil náš vláček, obsazený absolventy tří pochybných institucí – totiž Gymnázia Třebíč, Gymnázia Řečkovice a zejména pak legendami opředeného Gymnázia Blansko. Cesta probíhala konverzačně, kytaristicky, karetně. Seznamovali se s námi Češi z obou sousedních kupé a líčili své odvážné albánské plány. Začaly se rovněž rýsovat nové sociální role přítomných vandrovníků. Takový Ďábel byl napříště neochvějným mapmistrem, zatímco náš Seňor Schmidero začal výrazně uplatňovat své humoristické založení. Když jsem například večer lezl na vrchní palandu, dovolil si mne upozornit, ať jej nekopnu, že by se nerad stal kruhoústým.

Ty priznao Kosovo!

Ve tři ráno se konal černohorský budíček. Celníci prolézali vagóny a my jen trnuli, zda nám nebude zabaveno jídlo, kterážto kratochvíle prý zdejším celníkům zpříjemňuje jejich jinak nezáživnou práci. Naštěstí se nestalo. Pro někoho i naneštěstí – takový Seňor láteřil, že počítal minimálně s exekucí pečiva a teď nemá kam dát chleba.

O hodinu později jsme již vystupovali v Bijelo Polji. Osobák směrem na Kolašin odjížděl za dvě hodiny, ale Bára nutně potřebovala sehnat vložky do pohorek. Vydali jsme se tedy do „centaru grada“. Jenže neděle je neděle a v Černé Hoře echt. Všichni obučaři měli pouze radno vrijeme. Celý problém vyřešila esemeska od Bédi, že již všecko opatřila. Prohlédli jsme si tedy aspoň centar a došlapali zpátky k nádraží. Mezitím jsem se ještě stihl stát středem pozornosti dvou mladých Černohorek a Seňor k tomu podotkl, že mně možná považují za místního Gojko Mitiće.

Jenže ouvej! Polední vlak, s nímž jsme počítali, nejede a další vyráží na jih až někdy kvečeru. To znamenalo jediné: autostop. A když autostop, tak ve dvojicích. A když dvojice, tak ve složení Bára – Ďábel, Ivča – Ondra, Jíťa – Ondera. Cílovou zastávkou budiž podhorské městečko Matěševo, tam se večer sejdeme – snad i s Bédinkou, která na nás již čeká v Kolašinu.

Stopování v rozpáleném předhůří se naší dvojici zpočátku zdálo být velice příjemnou párty. Zvlášť když se na nás z druhé straně silnice vyřítilo cosi silně vertikálního a zařvalo to „BYL TO SHANE!“ Ano, Hyneček na zpátečním autostopu do Čech, prohodili jsme pár slov, načež se spěchal uklidit do svého bělehradského auťáku. S postupujícím časem se však zábava měnila v šichtu jako každá jiná. Jednou zastavilo auto, srbský řidič se zeptal, odkud jsme, a když jsem to prozradil, křikl „Ty Čech – ty priznao Kosovo!“ , zabouchl dveře a dupl na plyn. Jinak se vůbec nedařilo – po několika hodinách nás mladý pár svezl jen asi 4 kilásky, nic víc.

Za Bijelo Polje jsme procházeli kolem jakýchsi slumovitých garáží a najednou nás oslovil rozložitý Cikán, ať se nezdráháme a zajdeme k němu na kafu. Posezení v garáži, náprstek velmi silné a sladké balkánské kávy, k tomu kuře v paprikové omáčce s feferonkami, rajčata a domácí chléb. Početná rodinka nás okukovala, jak jíme, mrkli se na nás i páni sousedé z vedlejší garáže, cítili jsme se jako mediální hvězdy. Náš hostitel pracoval před pár lety v Karlsruhe jako uklízeč záchodů, lámal tedy docela němčinu.

Protože autostop dvou třebíčských gympláků nevycházel ani nadále, v poklidu jsme se vykoupali v bystřinné řece a došli na vláček osobáček, který nás zavezl rovnou do Matěševa. Osud se za svou stopařskou nepřízeň odvděčil dvojnásobnou pohostinností – spolucestující paní vyndala dva druhy štrůdlu, jeden se špenátem, druhý s ovčím sýrem a prý dejte si! Vedle sedící klučina nám zase nabídl jakési kečupové keksíky, a to jsme si ještě směli prohlédnout rodinné fotoalbum oné paní, jejíž krásná dcera se přednedávnem vdávala.

Ze zastávky jsme sestoupili do údolí a po nějaké době nám přišli naproti Bára s Ďáblem. Vyvýšené tábořišťátko na louce, s výhledy k vrcholům Durmitoru a Sinjajeviny, nás přivítalo několika sedmispáči. Bédinku však probudila vůně čerstvě natrhané kytice pod hlavou a tak následovalo dojemné vítání, zpečetěné třebíčskou medovinou. Ostatním dvojicím stop samozřejmě vyšel na jedničku, takže jsme byli posledními ztracenci na cestě do hor. A teď už dobrou noc, pro většinu z nás první noc pod širým balkánským nebem...

Voda dala, voda vzala

Dnes jsme si vzali ty bláho plánovníček a řekli si, hele, dojdem na ty Komovi, viď? To jsme ještě netušili, jaká to bude hromská štrapáce. Varovat nás měl vyděšený křik malého černohorského kloučka. Ten, když viděl odhodlaně mířit naši skvadru do nitra komovského předhůří, hulákal jak pomatený, že tamtudy neprojdeme – a jeho chronické kvílení utichlo až za mnoha zatáčkami.

Brzy jsme však poznali, jak to dneska bude. Koryto horského potoka, jímž jsme šli, zřejmě postihla silná jarní povodeň, která vzala cestu, navrstvila dřevní zátarasy, spletence stromů a kamení, naplavený písek a to vše dohromady dávalo skutečnou divočinu. Navíc divočinu nikoli pouze horizontální, takže jsme poprvé pochopili, že o sůl nebude na Balkáně nouze (tedy aspoň ne o tu vypocenou). K divočině však patří i hojné peřeje a modravé tůně, takže jsme neodolali a až po krk se zanořili do ledové přírodní lázně.

Výš pak vedla cesta strmým svahem, pralesem, občas se vynořovala, občas ztrácela, byla to taková loterie. Odpočívali jsme – světe div se – třeba na barevných plechových sudech, navezených do nitra pralesa bůhvíodkud. Nejhorší úsek však čekal teprve před samotnou hranou lesa – rovnoběžné rokliny malých potůčků, zarostlé trním, maliním, komářími hejny oplývající... Když jsme rozedráni a pobodáni vylezli na travní prostranství, připadali jsme si jako v ráji! Kolem alpínské louky, výhledy k několika pohořím, podvečerní vůně mateřídoušky.

Ďábel se Seňorem prohlásili, že tady někde by měl být planinárský dom. Leč najít se jej nepodařilo. Okolí zpestřovaly jen kamenné zídky někdejších budov. My však sestoupili do přírodního amfiteátru, na jehož dně, u lesa, se rýsovala jakástakás rovinka na přespání. Několik set metrů od tohoto místa byla objevena i studánka, takže nám zdánlivě už nic nechybělo. Jen ten noční vítr a zima, hodná šestnácti set metrů nad mořem, trošku kalily zónu komfortu: kvůli větru musela být dokonce sražena pracně vyšponovaná plachta – kdo by tehdy tušil, že to je zároveň její vandrovní derniéra v roli přístřešku?!

Večeře za flétnu

Kopneme do vrtule a budem tam, řekla ráno Bédinka a Ďábel ji doplnil, že dnes půjdeme prakticky výhradně po vrstevnici. Obě rčení se stala neodmüslitelnou součástí vandrovního žargonu, rozšiřovaném zejména naším adamovským nestorem, ale i dalšími.

Z travnatého hřebene nad naším nocležištěm se otevřel pohádkový obzor se skalnatými štíty a srázy Komu Kučki (2487 m) i sousedního Komu Vasojevički (2483 m). Kousek dál vedla ukázka balkánské ignorance vůči životnímu prostředí – totiž pěšinka velikosti albánské dálnice, vřezaná do svahu jako ta nejbrutálnější erozní rýha. Dalo se po ní slušně dojít až do sedla: adamovští muži to však raději střihli přes květnaté úbočí a v sedle na nás počkali. Cestou se objevovaly různé domečky, chlívky, někdy celá horská dědina – katun. Po obědě jsme se vnořili do krajiny přímo pod majestátními Komy – krajiny s velkým počtem menších i větších spálenišť. O kus dál to vypadalo zas jak někde u Vinnetoua, možná tu hrál sám Gojko Mitić.

Komovi se svým vzezřením výrazně podobá svým slavnějším sestřičkám, Alpám. Vrcholky často dosahují rozeklaných a dramatických tvarů, častým jevem jsou dlouhá, obtížně schůdná suťová pole. Horstvo se člení na dvě skupiny – Vasojevička Komovi (kde leží i dva nejvyšší vrcholy Kom Kučki a Kom Vasojevički) a Kučki Komovi, který nebývá příliš navštěvován kvůli těsnému sousedství Albánie. Pohoří je vesměs liduprázdné, tajuplné, zvlášť když padne místní „magla“, ve které se ztrácejí přísné obrysy štítů...

Došli jsme na jakýsi plochý uzel několika hřebenů a rozhodovali se, kudy dál. Bylo evidentní, že vrcholový útok na Kom Kučki dnes již nehrozí. V okolí se rozkládalo několik malých katunů a k jednomu z nich jsme šli s Ondrou na výzvědy. Chlapi však moc přátelsky nevypadali, jeden svraskalý desperát považoval Seňora za Němce a mně za Albánce, to máš převedeno na černohorské sympatie prašť jako uhoď. Ďábel se s výzkumným úspěchem také nepotkal. Na radu místních pastušek (pastevkyň?pastevnic??) jsme šli směrem ke katunu Martinovica. Chtěli jsme jej bez povšimnutí minout a zamířit na kopeček nad ním, ale ozvalo se hejkavé volání „na kafu?na kafu?“ A tak jsme tedy šli na kafu.

Uvítalo nás pár dřevěných baráčků, mezi tím plácky s hejnem dětí, koz a vepřů, dospělí nám šli naproti. V jejich čele prošedivělý Radovan Zirović. Ten nás posadil ke stolu u jedné z budov a už to jelo: nejdříve obligátní kafa, pak rakija, Nikšičko pivo. Potom nám Radovanova žena přinesla mísu domácího sýra a tekutý, nasládlý kajmak, jehož chuťové vlastnosti rozdělily naši výpravu na dvě nestejné poloviny. Hodně s námi komunikovala i gazdova maminka, která tu ve svých čtyřiasedmdesáti letech čiperně snáší tvrdý horalský život. I přišel na řadu meloun, další pivko, domácí chleba. A to zdaleka nemělo být vše! Radovan nám nabídl nocleh u sebe v chalupě a když jsme to s povděkem přijali, byla „v ceně“ i večeře. Tu tvořila místní specialita, tvořená ze šťouchaných brambor, jakési slaninky či čeho, sýra. Velmi hutné a kompaktní jídlo, které už málokdo byl štont sníst celé. Favoriti na krále jedlíků překvapivě zkolabovali a z vítězství se tak nečekaně těšila Ivča, těsně následovaná Béďou, která si tak zadělala na svou budoucí novou přezdívku (viz o několik kapitol níže). Bronz stěží uhájil supící Ďábel a zachránil tak alespoň zbytky chlapské cti. Ondřejové si nejspíš hlídali podvědomě linii. Domácím mlékem však nepohrdl téměř nikdo.

Po večeři přišli na návštěvu sousedé a strhla se družná zábava, podmalovávaná zvuky naší vandrovní kytary. Tu v šume mnogo života – zmeja, medveď, vukovia...vyprávěla nám Radovanova matka. Byla tu taka stara vučica---ani to nedořekla a hned na ni jedna štěbetavá sousedka ukázala – to ty, ta stara vučica! Načež se strhl v katunu hurónský řehot. Radovan nás nutil popíjet a sám pil jako duha za ranního rozbřesku. Ivči řekl, že vypadá jako srbská dívka (Ivána – Srbija!), a stále nabízel, ba přímo vnucoval jídlo, na které už neměl nikdo chuť. Dokonce i jeho maminka a žena z něho začínaly být nešťastné – sami mnoho nepojedli a ten ožrala tu teď rozdává poslední zásoby... Ja Radovan Karadžić! hrdě se bušil Radovan do prsou a nikdo z nás nemohl tušit, že dva týdny nato se právě tato postava postará o pořádný rozruch... Za katunem je americká raketa z dob bombardování Kosova, hořce si nám stěžovali domácí a my pochopili, že to je ten kus železa vpíchlý ve svahu. Jaký div, že Amíky tu vůbec nikdo nemusí.

V rámci hraní vytáhl Ondra z batohu zobcovou flétnu – a tím se s ní zároveň nadobro rozloučil. Radovanovi se totiž velmi zalíbila a řekl si o ni. Ondra chvíli vzdoroval s poukazem na to, že je to flétna jeho otce, ale nakonec ji náš hostitel dostal. Takže do noci bylo o zábavu postaráno. Spali jsme se střechou nad hlavou a ukolébávaly nás halasné zvuky flétny ze sousední kuči.

Magla!

Buď máme opravdu kachní žaludky, nebo se umíme dovedně přetvařovat. Každopádně ráno se zdálo, že nikomu nic není a všichni doslova překypují zdravím. Jediný, kdo vyspával včerejší opičku, byl Radovan. Rozloučili jsme se tedy s dobrotivou „starou vučicí“ i ženou ochlastovou – a vyrazili k prameni vody nedaleko sousedního katunu. Komovské velikány se ztrácely v husté mlze, na což nás varovně upozornil i kolemjdoucí pasáček, a to jediným slovem - „magla!“ - U pramene se vůbec dály zvláštní věci. Nejdřív doběhl klučina z Martinovice – Radovanův syn – a bez jediného slova mi předal kapodastr, který jsem ráno zapomněl v katunu! To Bédinka a její kraťásky dopadly o poznání hůř. Pastevecký kraj má holt svoje specifika a nevyplatí se sedat všude.

Nastoupili jsme cestu vzhůru kamenitým žlebem, zpestřeným občas skalní rozsedlinou, stádečkem borovic černých a výhledem na trhající se mlžné chuchvalce. Počasí se zvolna lepšilo s každým výškovým metrem a v sedle se nám na chvíli zjevil vrchol samotného Komu Kučki. Uložili jsme bágly mezi bělostné balvany a vydali se nahoru říší skal, úlomků a sutí, pustinou bez života. Poslední úsek připomínal místy volné lezení, takže Béďa si se svou závratí docela užila. K tomu jí dopomáhaly i některé povzbudivé Seňorovy hlášky typu „tady je to fakt o hubu“, „proč jsem sem lezl“ a podobně. Vrchol však nakonec dobyt...dobyt...no, když to srovnám s tím výletem na Útěchov...Ba ne, výhledy krásné, téměř bezvětrno a vrcholový keksíček jako bonus. Ďábel, vyzbrojený stativem, fušoval do řemesla fotografického. Zřejmě pro všechny byl právě Kom Kučki nejvyšším vrcholem letošního putování, takže jsme z něj nijak nespěchali. Ale zazvonil zvonec a pohádky je konec.

V sedle u batohů jsme si uvařili a pak nastal vpravdě vražedný sešup k boční hřebenové cestě. Oba Ondřejové, postarší už to pánové, kráčeli svorně se zafačovanými koleny. Bédi, pronásledované dnes jakousi smůlou, zase povolil kotník. Nicméně cesty jsme dobyli, u pramene vody nabrali a do hlubokého sedýlka mezi dvěma skalnatými hřebeny se dostali. Uprostřed stál bytelný pravoslavný kostelík, pár kroků od něj zvonice, jen zatahat a už by to dunělo. Vzhledem k blízkosti albánské hranice jsme raději nepokoušeli osud.

Pár stovek metrů jsem pod skalním štítem vyčenichal liduprázdné, otevřené obydlí, navíc s ohništěm venku a potůčkem nedaleko. Člověk si občas musí umět poklepat na rameno. Domeček měl k dokonalosti daleko, ale byla to – jak se říká – střecha nad hlavou. Člověk se však taky občas musí shodit: a právě proto jsem dnes vařil rýži, kterou jsem výhodně zakoupil v Bijelo Polji. Bohužel nepředvařenou. Děti na Dvou Světech – kde dělám kuchaře - asi budou snídat a pak až rovnou večeřet...

Sedíce u ohně s výhledem na albánský hřeben, zpívali jsme tklivé songy, až jsme zbyli se Seňorem u plamenů sami. I my ovšem brzy zalehli na podlahu našeho horskéhu squatu.

Kudy dolů?

Z čeho všeho se dá vyrobit polštář? To máte různé – třeba z peří, z nějaké tkaniny, houně, může být nafukovací. Anebo třeba z Bédiny pohorky. Seňor si to dnes vyzkoušel a přišel na to až ráno, když dotyčná sháněla obuv. Prý se mu spalo báječně.

Po včerejší koketerii s mlhou a zataženem se dnes zrodilo opět krásné, slunné počasí. Dokonce tak krásné, že jsme se my kluci bahnili v hřejivých horských paprscích tak dlouho, až holky řekly, že jdou. A šly. Dohnali jsme je v momentě, kdy na kraji lesa nevěděly, zda jdou dobře. Nevěděli jsme to však ani my. Stará mapa je stará mapa a navíc nedaleko albánských hranic... Ďábel vyrazil hlouběji do lesa na průzkum, my se Seňorem pak přelezli několik vyprahlých potočních žlebů, málem zapadli do bažiny a s vypětím všech sil objevili jakousi „stězičnaju“, jež se zdála býti způsobilou svésti nás do civilizace. Jak vypadala o něco níže, nebudu se svou chudou slovní zásobou raději komentovat. Prostě les – a jděte si kudy chcete, nejlíp trním, vývraty či polomy. Dolů k horské říčce – kde začínala solidní silnička – se však sejít dalo.

Vím, s čím si zahrávám a byl bych nerad, aby to vyznělo nějak ublíženecky, ale neodpustím si na tomto místě jeden postřeh. Dosud pohodová a srdečná atmosféra mezi zástupci obou pohlaví během sestupu dospěla k bodu mrazu. Několikátý den spolu, dlouhé a úmorné hledání cesty, která nakonec nebyla ideální, možná i něco jiného v tom vězelo. Každopádně jistý čas ženy s muži nemluvily a obráceně. Chvilková krize se však obešla bez incidentů a brzy se na velké cestě zase rozklenula duha všeobecné pohody, umocněná navíc tu a tam úlomkem červeného karneolu či jiné přírodní bižuterie.

Příhodné místo v potoce se stalo svědkem naší podhorské koupele a velkého prádla zároveň. Příhodné to místo bylo natolik, že hned vedle byl most a přes ten občas projelo auto, jehož řidiči nás brali jako kuriózní povyražení. Voňaví a vymydlení jsme dorazili do vesnice s podivným jménem Japan (že by tu žili Angličané? Proč ale Japonsko?!) V Jovaniči jsme dokoupili zásoby a majitel obchodu nás usadil ve vedlejší restauraci, kde jsme mohli v klidu povečeřet, kouknout na srbskou televizi, poradit se, co dál. Do Andrijevice už dnes asi nedojdeme: přesto Bára s Ivčou nasadily vojenský krok, takže jsme šli až do soumraku – a pak Ďábel objevil šikmou louku s rovným místečkem dole u lesa. Výtečné. Po cestě nahoře sice občas někdo projel, ale naštěstí ne majitel. Jeden vůz dokonce zastavil a jeho posádka nám šla popřát dobrou noc. Hvězdné nebe nám letos poprvé nabídlo pohled na občasnou padající hvězdu a dávalo tušit brzké rojení perseid.

Děvojka gravidnaja, junior – starostlivosť a prčózní Ďábel

Město Andrijevica je významnou křižovatkou v srdci Černé Hory, mezi dvěma pohořími, mezi dvěma silnicemi vedoucími k hlavní tepně Beograd – Bar. V parčíku v centru jsme potkali místní skauty, oděné do slušivých modrých stejnokrojů. A začali řešit dilema, které by nám ještě nedávno nepřipadlo na mysl. Věc byla jasná. Po Komovi jsme se chtěli přesunout na čarokrásné Prokletije. Víceméně se s tím počítalo, okolnosti však najednou hovoří proti. Je to daleko, ztratíme den přesunem a navíc tam – podle mapy – nejde udělat klasická hřebenovka, leda po albánské hranici. Naproti tomu bychom viděli jedno z nejhezčích pohoří Balkánu, vykoupali se v Plavském jezeře, potkali se s místní muslimskou komunitou... Přímo nad Andrijevicou se vedle Komovů vypíná příjemná, mírně zvlněná Bjelasica, možná ne tak bizarní a strhující, ale rozhodně příjemná k vandrování. Všelidové volby dopadly celkem těsně...právě pro Bjelasicu. Zdlábneme třináctikilového drobka (to jako meloun!) a pudem.

Toho dne bylo kolem 35 stupňů ve stínu, potili se i hadi a ještěrky. Kráčeli jsme po stoupající silnici směrem vzhůru a tu Seňora napadlo, že by si mohl dát v místní hospůdce vychlazené pivko. Jsou situace, kdy ani advokáti nemají od slov k činům daleko. Nakonec jsme se posadili do chládku ve složení Seňor, Jíťa, Béďa a Ondera. Usměvavý strážce hranic v uniformě a s kvérem u pasu nás začal hostit pivem. Seňor se po pár doušcích naučil srbsky a zhostil se role moderátora, tlumočníka i glosátora. Když se hostitel zajímal o věk Bédi, dočkal se rozšafné Seňorovy odpovědi „junior – starostlivosť!“ Svou přízeň však věnoval též Jíti, a když jí nabídl, ať s ním zůstane v Černé Hoře a ať se na to ještě napije, bránila se slovy „ja děvojka gravidnaja“. Policajt chtěl zajistit i Ondru, když mu nabízel ruku šenkýřčinu: ten však bodře zahlaholil, že by radši blondýnku. Byv mimo epicentrum dění, podstrčil jsem svoje druhé pivo Bédi se slibem, že jí za to ponesu do kopce batoh. Chvíli jsem slib dodržel. To víte – junior – starostlivosť!

Spolu s trojicí čekatelů jsme zahnuli do údolí říčky Gradišnice. Utkvělo mi v hlavě poučné vyprávění Jíti o tom,co všechno lze zažít, když se vymaluje privát. Kolem šesté jsme dospěli na rozcestí s pramenem chladivé vody, kalíškem a lahví vypité slivovice (pochopitelně dílo českých turistů), rozhodli jsme se tu již zůstat. Cesta byla i navečer frekventovaná, dolňáci se vraceli z hor a horňáci zas do hor, co chvíli se někdo zastavil na improvizovaný srbsko – ruský pokec.

Dopřáli jsme si pohodlí ohýnku a kytarového večera. Jan Werich kdysi pravil, že existuje „srandovno“ - a přesně to dnes viselo ve vzduchu, jen ho uchopit. Po vynikajících hláškách Seňora i Jíti se u ohně dostal do nevídané formy Ďábel a začal předvádět pořádnou hudební paseku ve stylu písní z pohádek, reklam, shořelo nám štěňátkoooo na uhéééééééél... Mimoto označil Bédinku, pořád při chuti dát si něco dobrého na zub, za jorkšíra, který je taky menší postavy a furt by něco jedl. A to je ta nová přezdívka, kterou jsem už dříve avizoval. Seňor to okomentoval slovy „ten Ďábel je dneska fakt prčózní“ a aby náhodou nebyl považován za nudného patrona, rozvinul teorii vzniku filmu Once. Jak to přesně bylo, na to se zeptejte téměř vystudovaného právníka z Adamova raději osobně.

Co je to ekokatun?

Ráno jsem učinil poslední chabý pokus zprovoznit svůj „pirinač opljušteni“, nepředvařenou rýži z Bijelog Polje. Vařil jsem ji asi hodinu, přidal pár borůvek i jahod, ale nepomohlo to. Od té doby se mnou zbytek pirinače projel celý západní Balkán...

Oproti dnům minulým se zdálo, že možná i zaprší. Skutečně spadlo pár kapek, obloha všelijak měnila svou tvářnost, hrotila to i dýchala na pohodu: nic většího však nepřišlo. Stoupali jsme proti proudu Gradišnice – a když se nám podařilo dostat se nad hranici lesa, přivítaly nás alpské lučiny, sem tam nějaké stavení, pečlivě značené cesty, výhledy ke komovské zubatině. Upoutaly nás pahýly mohutných dubisek, vysoké asi metr a plošně pokrývající celé širé stráně. Zrovna tak cedule označující národní park Biogradska gora, kterou si kdosi použil jako soukromou střelnici.

Pohoří Bjelasica je nesmírně bohaté zejména floristicky. Nachází se zde 220 rostlinných druhů, z nichž některé jsou vedeny jako endemické. Národní park Biogradska gora je nejstarším národním parkem v Černé Hoře a chrání vzácný biotop nejzachovalejších pralesů v Evropě. Z geologického hlediska jde o jedno z nejsložitějších pohoří na Balkáně – můžete tu potkat nejen vápence a dolomity, ale také pískovce, břidlice, slínovce a další sedimenty. Je zvláštní, že nesourodé podloží se nijak neodráží v celkovém obraze krajiny: ten naopak vyzařuje celistvým, harmonickým dojmem.

Bjelasica je pravým opakem Komovi, co se hustoty turistů na kilométar čtvereční týče. Snad včera, či dokonce dnes ráno, prý tudy projížděla banda českých cyklistů, zřejmě „Alpinistů“, „Kudrnáčů“ či „Adventurerů“. To nám povídal nonšalantní bača, s nímž jsme se seznámili tak, že místo obligátního hvizdu troubil na ovce jako auto – a potom tímto způsobem vylekal i nás. Pak mi prozměnu vrazil jehně přímo do náruče. Jeho sedmnáctiletý synátor válel slušně anglicky. Dostalo se nám pozvání na kafu, nicméně – a budu upřímný, stále to trochu nechápu – jsme jej odmítli. Přitom čas byl, pohoda byla, chuť pokonverzovat a dozvědět se reálie ze života bjelasického byla. Nu, každý svého štěstí strůjce.

Pokračovali jsme travnatými scenériemi s občasným přídavkem vápencových balvanů. Už se zvolna chýlilo k večeru a na východním horizontě rostl houbovitý šedavý mrak, nevěštící nic dobrého. Jorkširek naproti tomu předpověděla, že z toho mračna pršet nebude, že v Bosně to tak vypadalo každý večer a houby s octem. A měla pravdu, mrak se do hodiny dočista rozptýlil. Prozatímní nocoviště nám poskytl vyvýšený lesnatý pahrbek u cesty: my muži jsme však ještě zkusili štěstí a vydali se nalehko za kilometr vzdálený hřeben, kde měl být podle mapy jakýsi EKOKATUN. To znělo dobře. Když jsme však ekokatun uviděli na vlastní oči, bylo nám jasné, že tady se asi nevyspíme. Představte si zbrusu nový soubor dřevěných, ještě lesem vonících chatek, posazených v travnatém ďolíku, uprostřed místo k případnému barbecue, zdvořilý personál... Koho by napadlo, že do horského ekokatunu lze v pohodě dorazit autem, jistěže nepoháněným žádným ekobenzinem? Mohli jsme i nakouknout do dvou chatek a vyzvědět, že nocleh se tu koná za 15 Euro na osobu. Takže jsme s díky odmítli a vrátili se zpět k dívčinám. Při vaření večeře jsem požádal Báru o nůž a pak „na oplátku“ ještě o sůl – to mi pak bylo při kdekteré příležitosti otloukáno o hlavu („Ondero, a co chceš na oplátku?!“) Většina osazenstva na chvíli seběhla do sedla mžourat na grandiózní západ Slunce, u ohně jsme zůstali jen s Bárou a Béďou. Další ze série noclehů pod širým nebem proběhl v klidu a míru, bez náznaku bouřky či jiné katastrofy.

Párty na jezeře aneb vy nám nemáte co nabídnout

Dobro jutro! Milí studenti, dnes nás očekává cesta především nelesními společenstvy alpidského až perialpidského rázu, uprostřed dinarské soustavy, v kerném pohoří,jehož vrcholy byly oddenudovány...Fuj! Máme prázdniny!!! Prostě jsme šli po holých hřebenech Bjelasici, nechali se ovívat čerstvým luftíkem a co chvíli cvakali fotoaparáty, neboť kruhové výhledy po zvlněném Montenegru si toho opravdu žádaly. Dokonce se otevřel i pohled k bájeslovnému Prokletije a jeho nejvyššímu, pyramidálnímu štítu Jezercës (2694 m), ležícímu už v zemi albánské. Dokráčeli jsme k vysílači na Zelově Glave (2117 m) a za pozornosti místních vojáčků (netušili jsme, že jednoho z nich nevidíme naposled) sestoupili mírně dolů, k hlavnímu hřebeni s nejvyšším bjelasickým vrcholem Crna Glava (2139 m). Kdesi pod vysílačem nás překvapil starý sníh: a protože v každém muži dříme kus dělostřelce, předháněli jsme se s Ďáblem a Ondrou v soutěži, kdo dál dostřelí ledovou koulí. Nebudu to tajit, v nerovném souboji suverénně zvítězil Adamov...

Po nějaké době jsme se vydrápali na onen nevýrazný, klečí pokrytý brdek, zvaný Crna Glava. Ve vrcholové knize se kromě černohorských a českých jmen objevovali i Francouzi či Angličané. Podpis svých rodičů, kteří tu dovolenkovali před dvěma lety, jsem však nenalezl. Dvě stě výškových metrů pod bjelasickým Everestem se modravě vlnila hladina jezera Ursulovač. Sestoupili jsme k němu a já s Ďáblem se bezhlavě vrhli do vody. Hustý spletenec podvodních rostlin nás však málem spoutal a nepustil zpátky: plavat se dalo hlavně tři čtyři pět metrů u břehu, pak začínala lidskému oku dobře ukrytá džungle.

Tak jako tak, skvělého místa k odpočinku (a později i táboření) bylo třeba využít též k zaplnění hladovějících útrob nějakou pořádnou krmí. Seňor si v Andrijevici pořídil kukuřičnou kaši a vyzval mne, zda bych mu nedělal sparing v dnešním hodokvasu. Takže jsme začali vyvářet: kukuřičný matroš, rozinky, arašídy, sezamová zrna. Plný ešus hutné stravy s přehršlí cukru, když Ondrovi uhnula ruka či co. Slečny ochutnaly a tvářily se všelijak, jen ne nadšeně. Ondřejové se naproti tomu s vervou pustili do jídla, čelíce pobaveným poznámkám, že to nemohou sníst. Žlutavého betonu však ubývalo, až zmizel docela. Všichni se na nás soucitně dívali a čekali, kdy to praskne. Nestalo se: a když pak proletěl vzduchem dívčí návrh, zda se raději příště nechceme najíst s nimi (nebo tak nějak to bylo), Seňor rozverně opáčil - „vy nám nemáte co nabídnout.“

Čas běžel, ovčí stáda scházela do údolí a nám se vůbec, ale vůbec nechtělo hnout od báječného Ursulovače. Nakonec jsme se hnuli jen o pár metrů, na hranu řídkého lesíka. Vysokohorské ovzduší zřejmě produkuje nějaké silice, povzbuzující ke geniálním hláškám. Při večerní debatě se dal Seňor slyšet, že už si na cosi nepamatuje, ale má to ve svém bezvědomí, neřku – li v míše. Bédinka kontrovala, že v něm dříme kus ženy, a pak musela razantně obhajovat, že to myslela v ryze abstraktní rovině... Dobře naloženi jsme ulehli pod silně větrnou oblohou, která předjímala již opravdový noční průšvih. Ale ani tentokrát jsme se nedočkali.

Virpazar = Zmijozel

Větrná noc předznamenala i větrný den. Při mírně sestupové cestě (Ďábel by řekl vrstevnici) si někteří zavzpomínali na březnový vandr španělským pohořím Sierra del Montseny, kde už nebyli pány svého těla. Tady ještě jo,, ale mnoho nechybělo. Tváře se nadouvaly, vlasy plachtily, krok malátněl. Teprve za hlavním hřebenem se ulevilo. Dorazili jsme k malinkému jezírečku uprostřed plání, kde prťavý, asi sedmiletý klučina strážil osm desítek ovcí a několik psů. Neochvějně došel k nám a dětským hláskem zaševelil „Ja Svatko.“ To byla víceméně jeho jediná slova. Pak se s námi ještě vyfotil, bonbón od strejdy Ďábla dostal, důstojně se s námi rozloučil. Shodli jsme se, že tvrdý horalský život vychoval z tohoto prcka i přes jeho věk odpovědného, na sebe se spoléhajícího muže.

Klikatou lesní spádnicí – na jejímž počátku jsme potkali první Čechy (mastňáky, kteří berou taxále, vepří se v Durmitoru a bydlí pod nelevnou střešní krytinou) – jsme dospěli k Biogradskomu jezeru. Pěkný, dobrý, fajn, ale turistické pozlátko až na půdu. Chatky, suvenýry, barbecue. Dlouhé stoly pod stříškami. K jednomu jsme si sedli, skromně pojedli – a brzy byli zdvořile požádáni jedním chlapíkem, zda bychom nemohli uvolnit místo, česky vypadnout. Co se dělo poté? Dlouhý stůl se vyskládal ubrusy, příbory, začalo se na něj nosit maso, sýry, něco k pití, hostina, při níž jsme jen nasucho polykali. Prý zanedlouho přijede zájezd turistů, pro něž je to všechno připraveno. Každý cestuje, jak umí, nebo jak mu to jeho prkenice dovolí: a já jsem rád, že mi to ta moje studentská zatím nedovolí. Zlaté liduprázdné Komovi!

Poslední dva kilásky – a dostali jsme se k hlavní silnici Bělehrad – Bar. Potkal nás tu jakýsi vojáček a prý že nás už viděl...na Zelově Glavě. Chvíli jsme pokomunikovali a domluvili další vandrovní postup. Teď se rozdělíme do stopařských skupinek a zkusíme dostopovat do Virpazaru na pobřeží Skadarského jezera. Zítra si prohlídneme okolí té gigantické vodní plochy a místo plánovaného průstupu horami k moři pojedeme rovnou do Sutomore, aby Béďa nemusela tolik namáhat svůj kotník. Potom se již uvidí. Plácli jsme si a skupinky Bára – Ďábel, Béďa – Jíťa – Seňor a Ivča – Ondera koply do vrtule a hóply na krajnicu.

Skalnatý kaňon u řeky Morači, jímž silnice dlouhé kilometry vede, moc šancí ke stopu nenabízel. Došli jsme s Ivčou k jakémusi „kaffé“ odpočívadlu – a tady na nás zamával chlápek z protější strany, ať naskočíme, že valí rovnou do Podgorici. Informatik, vracející se ze svého pracoviště v Žabljaku, nám prozradil spoustu věcí: zastavil nám u krásného pravoslavného manastiru Morača v říši skalních stěn, který jsme si směli prohlédnout: když však slyšel, kam máme namířeno, nasadil vážný tón a pravil - „Virpazar? Oj oj, pazi, tam mnogo změja...Samo změja... I u vode změja ně opasnaja, dobro, polezno plavať u Skadarskog!“ Dále nám poradil, že u Virpazaru se nevyplatí spát pod širákem, protože zmije vyhledává teplá místa a ve spacáku by se jí moc líbilo. Prý si máme opatřit hole a proťukávat jimi cestu, co kdyby. Jeho povídání korelovalo s vyprávěním mojí maminky, která Virpazar navštívila v roce 1978 a viděla tam prý nejvíc zmijí v životě. Nu – veselé informace. I ostatní skupinky dostaly nějakou podobnou instruktáž a dokonce jindy hovorný a šarmantní Seňor („jižanskaja muzika exotičnaja“, prohodil prý k řidiči!) se nápadně pobledlý ťukal do hlavy, má – li zapotřebí jezdit na vandr do zmijího epicentra Evropy, a navrhoval překřtít Virpazar na Zmijozel.

Když jsme u toho autostopu, člověk se tam vždy dozví něco nového. Třeba to, že to vře nejen v rámci celého Balkánu, nýbrž i mezi samotnými soukmenovci. Běžný Srb z venkova nesnáší bělehraďáka, napodobuje jeho dikci „Beóóógrad“ a nemůže mu přijít na jméno. Přímořští Černohorci prozměnu brojí proti Černohorcům z vnitrozemí a navrhují, že obyvatel Podgorice by měl platit zvláštní příspěvek za znečišťování moře vyměšováním...

V Podgorici nás náš informatik vysadil přímo u nádraží. Nakoupili jsme nějaké zásoby a usnesli se, že do Virpazaru už dojedeme vlakem. Na peróně nás již čekala skupinka Ondra – Junior – Gravidnaja, hovořící s jedním velmi zajímavým člověkem, který je pozval na pivko. Šlo o kosovského Albánce, profesora na univerzitě v Prištině (albánsky Prishtinë), který dobře hovořil anglicky a německy, specializoval se na jižní Afriku a znal například Jana Palacha či chrámovou věž sv. Bartoloměje v Plzni. Prý ještě napíše, možná tak nějak tajně očekává, že ho pozveme do Čech, kde je život určitě lehčí než ve vyvzdorované zemičce na křižovatce mocenských zájmů.

Devět večer, tropické vedro 32 stupňů a skleníkové dusno. Přes den tu údajně bylo čtyřicet, i otrlí Podgoričané prchají za chládkem do hor. Sotva jsme nasedli do vlaku, spustil se prudký déšť: dusno však přetrvávalo, lilo z nás jako z konve. Někde v centaru grada Virpazar měli čekat Bára s Ďáblem, kterým se stop „kupodivu“ podařil. Taky že čekali – u hotelu Pelikán. A vzhledem k deštěm nacucanému počasí už dokonce sehnali jedno patro baráčku za 60 Euro pro sedm lidí – což se nám vzhledem k přítomnosti sprchy velmi zamlouvalo. Měli jsme to i s odvozem v ceně. Celý večer se pak ozývaly zvuky tekoucí vody a z koupelny vycházeli trochu jiní spoluvandrovníci, než na které jsem byl poslední dny zvyklý. Den uzavřela naše sprchově – prací párty se Seňorem, kdy jsem jej učil hovořit hlasem legendárního Mgr. Oldřicha Pruši, učitele třebíčského Gymnázia.

Rozestoupí se před Bárou moře?

Ani se neptejte, jak „dugo“ jsme spali. Moc a moc. Ranní snídaně na verandě, s výhledy na jižansky trnité kopce kolem Skadarského jezera – idylka. Využili jsme dobroty obou slečen domácích, uschovali batohy v jedné cimře a šli nalehko prozkoumat pobřeží Skadaru. Ve Virpazaru nám co chvíli někdo nabídl, že nás sveze na lodičce za pouhých 15 – 20 Euro na osobu, že uvidíme věhlasnou ptačí rezervaci, hýřící místními pelikány. Vytrvale jsme odmítali: nejblíž k úspěchu měl jakýsi chlapík,kterého jsme usmlouvali až na 12 Euro. I to se nám však zdálo příliš, třebaže rovná třetina této částky padá na vstup do NP Skadarsko jezero...

Skadarské jezero je největší přirozenou vodní plochou na Balkáně. Vzniklo krasovými pochody. Jeho plocha kolísá od 356 do 376 km2 a zhruba třetina leží v Albánii. Severní stranu jezera obklopují nížiny, na jihu se zvedá mohutný masiv Rumlja, který odděluje jezero od pobřeží Jadranu. Na jezeře se nalézá několik desítek ostrovů – z těch větších například Vranjina, Starčevo či Beška. Od roku 1983 má Skadarské jezero statut národního parku a jedné z nějvětších ptačích rezervací v Evropě – žije tu víc než 270 druhů ptactva, mimo jiné poslední evropští pelikáni.

Vydrápali jsme se cypřišovým hájkem a před námi se otevřela tajuplná zřícenina, údajný „změji centar Evrope.“ Tu něco zaševelilo, tady spadl před Jíťou pavouk a její leknutí nás už málem zmobilizovalo do boje proti klikatohřbetým potvorám. Většina normálních lidí si setkání tohoto druhu nepřála, snad jen nenasytní fotografové. Leč – nestalo se. Bylo po dešti, na kopcích ještě napíchnuté cáry nimbostratů, zmije asi dospávaly do zásoby. Žádné desítky usyčenců, klid, bezpečno.

Cestou zpátky debatujeme se Seňorem na téma – proč je Balkán vlastně tak neklidný, proč se mu odpradávna přezdívá Sud střelného prachu?Důvodů může být několik. Třeba členitý reliéf. Ten způsobil, že lidé neměli potřebu doširoka se rozpínat, žili si v tom svém údolíčku se svými zvyklostmi, tradicemi, kulturou. Při střetu s jinými kulturami docházelo k výměně názorů. Další kámen do mozaiky – dlouhá nadvláda Turků, jejich kruté obyčeje a nevlídné zacházení s domorodci. Když do toho přilijeme trochu jižanského temperamentu, pak už stačí jen malá jiskřička – která se jmenuje řekněme Slobodan Milošević – a národní či etnické vášně zaplanou spalujícím ohněm...

Kolem třetí jsme se vrátili do našeho bejváku, pojedli melouna (u čehož náš Jorkšír utrpěla prvotřídní záchvat smíchu, kterým nakazila i ostatní). Mně se zas dostalo pozvání na večerní fotbálek od místních kluků, ale musel jsem odmítnout. Protože hned záhy jsme razili na stop do Sutomore. Jelo se ve včerejších skupinkách – a tentokrát jsme korunku nejrychlejších stopařů získali my s Ivčou. Zároveň jsme se poprvé svezli dodávkou, přes 4 kilometry dlouhý tunel, který stavěli Černohorci společně se Slovinci. Každý z jiné strany, uprostřed se trefili: takže do tunelu vjíždíte ještě ve vnitrozemí, vyjedete – a už cítíte vzduch prosolený Jadranem...

V dobrotivém Sutomore jsme počkali na útesu u pláží, až dojedou ostatní. A pak se strhlo to, nač jsme se tolik těšili: koupání, cachtání, slunění, pojídání vydatné pljeskavice, procházení hlavní sutomorskou promenádou. Potkali jsme jakési Čehúny z Ostravy, Seňor si povšiml, že tu v Černé Hoře má své zastoupení pivovar Černá Hora. Nemohli jsme si nevšimnout, že jsme se volky nevolky stali středem pozornosti. Ondra to vysvětlil tím, že nejsme plážově vypracovaní, s cool tmavými brýlemi a nagelovaným čírem: já ho pak doplnil, že svou roli jistě hrají i naše vybělené trupy. Když jsme se opět všichni sešli na pláži, leaderka Bára nám dala na výběr, jestli chceme hledat nocleh kolem moře, nebo – máchla rukou – přímo ve vlnách Jadranu. Mamko Tatić pohotově zapochyboval, zda se před Bárou moře rozestoupí. Bára jako správná matematička bleskově spočítala pravděpodobnost onoho přírodního jevu a s lehkým pokrčením ramen se vydala kolem moře. A my jako krysičky hammelnské za ní.

Za šírání jsme ve stínu pinií spatřili tři pochodující jezevce. Pak jsem se nemohl rozpomenout, na které že zašité plážičce jsme před třemi lety nocovali, takže jsem dovedl po několika nezdařených výpadech mezi jakési šutry, na štěrčík, který trošku bodal, stejně jako komáři. Šumění moře, mnohými považováno za uspávající, nefungovalo podle pravidel. Tato noc nebyla krátká.

Čím prázdnější, tím plnější...

Za východu Slunce jsem se trochu proplavčil ve slaném Jadránku. Ostatní to už nestihli – na pláž přišla jakási „štamgastská“ rodinka a my se brzy zdekovali. Na sutomorské promenádě vznikl další zajímavý cestovní plán. Lenošit a fritovat se na sluníčku se nikomu moc nechtělo (dokonce ani náš Beach Lover, který avizoval své plážové choutky už vysoko v Komovech, nebyl proti přesunu jinam). Tedy do Budvy. Odtud pak do věhlasné Boky Kotorské, ale to možná až zítra. Postopujem, uvidíme. S přáním všeho dobrého jsme se rozhodili do skupinek.

Ta včerejší vítězná, Ivča s Onderou, přibrala ještě Bédinku a před zahájením stopu se posilnila levnou pljeskavicou a pepsi – colou. Zpočátku se u výjezdu ze Sutomore příliš nedařilo. Když jsme se přesunuli na křižovatku Podgorica – Petrovac, už to bylo lepší. Popojeli jsme několik kilometrů právě do Petrovace – a tady zastavil nějaký hasič s tím, že bohužel nemá tři místa. Tak jsem poslal holky dál a s povděkem přijal jejich nabídku, že mi vezmou kytaru a počkají v Budvě. Ještě uslyšíme, co s ní zažily a vůbec jak se jim vedlo.

Čekal jsem skoro hodinu. Opodál si vždy stoupla dvojice či trojice krásných černohorek a řidič, když je uviděl, prosvištěl kolem mne jako namydlený blesk a zastavil až u nich. Posléze mně vzal právník s vizáží Ladislava Škorpila. V historickém centru Budvy, u starodávného chrámu, seděli Jíťa s Ondrou, Bára s Ďáblem se tu prý taky někde potulují. Zanedlouho dorazily i Ivča s Juniorem a v jejich tvářích se zračila špatná nálada. Hasič je dovezl až skoro kamsi na konec Budvy a pak, že je postupně odvozí na motorce. No a zkuste si jet na motorce s takovým krámem, jako je například Onderova kytara. I jinak byla jízda adrenalinová, o čemž výmluvně svědčilo Bédino spálené lýtko. Jíťa se ihned vrhla na ošetřování zraněné a počínala si nadmíru zkušeně, takže po pár dnech prý bylo vše v „oukeju.“

Legendy vyprávějí, že Budvu založil Kadmón, syn fénické královské rodiny poté, co byl vyhnán z Théb. O Budvě – tehdy jako Buthohe – se poprvé zmínil Sofokles. Později se zde vystřídala celá řada vládnoucích mocností – Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, Benátčané, Turci, Francouzi a Rakušané. Střet vlivů jednotlivých majitelů se dnes promítá do pestré struktury domů, uliček a plácků starého města budvanského: hned v sousedství jsou hotely, vily, moderní pláže. Na pokraji Budvy má svoji vilku starosta Moskvy – a toto stavení je považováno za nejluxusnější obydlí Balkánu.

Postupně jsme si prohlédli úzké uličky i čtvercová náměstíčka Budvy, někdo zašel i na pevnost, jiný zase jinam, třeba do internetové kavárny. Den se postupně skláněl k večeru a my řešili otázku, kde strávit dnešní noc. Pobřeží nevyhlíželo vůbec tak vtipně jako v Sutomore, což průzkumná letka Bára – Ďábel jen potvrdila. Navíc Budva nepatří mezi malé dědiny a dojít na její konec na stopa – to by znamenalo začít za soumraku. Nakonec jsme tedy zaplatili za „nekřesťanských“ 1,5 Euro autobus do blízké, vnitrozemské dědiny Lastva. Bédinka si koupila u prodavače zeleniny předražené rajčátko, tedy aspoň ve srovnání s nákupem B + Ď. Rozběhlo se i filozofování, započaté v Budvě: na jeho konci Mamko Tatić prohlásil „čím su prázdnější, tím su plnější.“ Tedy prázdnější batoh, hubenější postava, červenější oči, rozpraskanější rty – ale plnější prožívání, vnímání věcí okolo, ba i sebe sama.

Nocleh jsme dnes našli vpravdě kuriózní. Betonový plácek 5 krát 5 metrů, ukrytý v neprostupné, pichlavé středomořské vegetaci, nějakých 15 kroků od „kriviny desnog puta.“ Při skákání to zespoda dunělo, Ďábel razil teorii, že budeme spát na žumpě. My s Jíťou ještě šli k nedalekým stavením, rozesetých podél silnice, sehnat vodu: v jednom jsme potkali albánského dělníka, pak nějakého chlapa s kanystry, ale pořádná pitná voda nikde. Ke slovu tedy po delší odmlce opět přišla desinfekce. Usínali jsme za svitu „ouplné lůny“ a tlumeného vyprávění našich adamováků, vzpomínajících na svá školní léta, prohýřená v blanenském pasťáku, chci říct Gymnáziu.

Tragédie po ránu

Neděste se nadpisu, nikdo neumřel, nebyl okraden ani mu nespadl bágl z vysoké skály. Zato Seňorův chlebíček vypadal po probuzení jako kráter Etny. Kdo jej do čerstvého pečiva vydlabal, zůstane záhadou – pták, hlodavec, pejsek, kočička...? Ivču to tak zaujalo, až se jí zřítila rovnátka do rostlinné změti pod stěny domnělé žumpy. Po chvíli hledání je šťastně vylovila. Tu zapípal Bédi mobil s přibližně následující zprávou:“Su v pohodě, tábor OK. Včera jsem spadl do latríny. Měj se, Hynek.“ Čekali jsme, co přijde dál. Nepřišlo už nic, kromě několika Bářiných perel na adresu svých souputníků.

Stop do Kotoru proběhl bez sebemenších komplikací. Stopařské sestavy nedoznaly od včerejška žádných změn, a tak dvě dvojice a jedna trojice úspěšně zvládly projet tunelem a ocitnout se v nejzazším záhybu jediného středomořského fjordu – Boky Kotorské. Město Kotor nás uchvátilo: relativní klid, mořské vlny zbržděné svahy, skalnaté hory přímo nad zástavbou. A pak – historické centrum. Nevelké, o to však útulnější, vydechující zašlou slávu římského impéria. Kamenné domy, schůdky, náměstíčka, plácky obrostlé vinohradem, věkovité chrámy i skalní pevnost nad městem – to vše v kompaktním slepenci dlážděném mramorem. Po dvojicích či trojicích jsme si to vše prolezli, hojně fotografovali, psali dopisy domů i známým. Ostatní se mezitím koupali v klidném zálivu, ve vodě zelenkavé barvy s množstvím mušliček.

První zmínky o Kotoru pocházejí ze 7. století, kdy byl důležitou pevností Byzantské říše a svoji úlohu plnil až do r. 1185. V letech 1391 – 1420, po neklidném období bosenských a chorvatsko – uherských vládců, měl statut samostatného města: pak jej uchvátila Benátská republika. Díky množství památek je Kotor od r. 1979 zapsán do seznamu UNESCO.

Staré město obklopují 4,5 km dlouhé městské hradby: město samo tvoří středověká urbanistická síť uliček a nepravidelných náměstí, s nádhernými kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním a barokním slohu.

Navečer padlo nezvratné rozhodnutí stran dalšího vývoje vandru. Bédinka se svým kotníkem – potažmo zápisem na vysokou školu – chce být co nejdříve doma a nemá zpáteční lístek, aby jela s ostatními. Zkusí tedy dojet do Dubrovníku a odtud pofrčí dál stopem, nebo busem, který jí z Prahy zjistil inženýr Jirka. Až do oblíbeného města herce Jiřího Macháčka se svezu s ní, poněvadž mám dost volného času. Ostatní se seberou, vezmou to přes Lovćen a Cetinje do Podgorice, odtud na pohoříčko Sinjajevina – a z Bijelog Polje domů. Což znamená jediné: loučení! Pětice ve složení Bára – Ďábel – Seňor – Ivča – Jíťa se vydala na stop do hor nad zálivem, my s Juniorem směrem opačným, na Chorvatsko. U rozcházení našich vandrovních cest asistovali dva kluci z Paříže, mířící do Tirany a pochvalující si, jak je zde úúúúžasně levno. Nu, proti gustu žádný dišputát.

Náš podvečerní stop ve dvou se odehrál nadvakrát. Nejdříve jsme se vezli zákrutami Boky Kotorské přes městečka Dobrota, Perast s nádherným chrámem a dvěma ostrovy (katolickým a protestantským) do rybářské osady Morinj. Zde to vypadalo nehekticky, smírně, taková pobřežní bukolika utopená v lesnatých kopcích okolo. Jenže pak nás vzali dva hovorní, vtipní studenti architektury do Hercegu – Novi na samém pokraji fjordu. Město hektické, pulzující, uřvané motory i plážové diskotéky. Koupili jsme chleba k večeři a sestoupili k pláži, abychom se na ní někde – kde koliv to jen půjde – zašili. Něvazmožno. Život proudil a tekl kolem, jako by se nechumelilo. Béďa navrhla přenocovat na jedné malé plážičce trošku stranou promenády, a to přímo na umělohmotných plážových lehátkách. Trochu nás uklidňovalo pomyšlení, že opodál sedí několik dalších lidí, sledují noční moře, pokuřují, nebo se jen tak baví. V deset však přišla pobřežní hlídka a velmi zdvořile nás vyhodila. Další půlhodinku jsme kličkovali promenádou a po očku hledali lepší místo ke spaní: marně. Zcela vědomě a nadrzo jsme se tedy vrátili na „naše“ lehátka a uvelebili se ku spánku. Béďa už dřímala, já skoro taky, když v jedenáct opět přišel strážce. Místo, aby nás znovu vyhodil, pokutoval nebo začal běsnit jako balkánská divokoza, zachoval se nadmíru sympaticky. „Two Euro – one person“ zalámal anglicky – což jsme rádi zaplatili, vždyť se jedná o taxu, kterou běžně platí plážoví povaleči za den. A měli jsme to all inclusive: hlídač postával u zídky a kdykoliv ji někdo přelezl na naši pláž, hvízdl na píšťalku a ukázal mu cestu ven. I tak bylo u moře celkem živo – občas přišly nějaké slečny a fotily se za příboje v pozicích mořské panny, jindy se na protějším útesu posadila vychechtaná partička s nargilé. Korunu všemu však nasadila hlučná balkánská diskotéka z protějšího břehu zálivu. Usnul jsem až v momentě, kdy už se točilo kolečko hitů a mně se podruhé do uší dralo kvílivé „vezanéééééééé, ni za kúúúúúčůůůůůů....“

Noc děsivých zvuků

Nepříliš vyspaní jsme museli do sedmi ráno vyklidit pláž, vytrvalý strážce nás provázel pohledem. Brzy jsme se již vezli se dvěma kosovskými Albánci k černohorské hranici. Koho by napadlo, že „země nikoho“ mezi Montenegrem a Chorvatskem je dlouhá skoro dva kiláky, do kopce, a že tu mají objednánu permanentní hicnu? Kosováci nás pochopitelně nevzali, sami se tvářili na hranici dost ustaraně, hodně si je proklepávali. Upocení a znavení jsme nicméně Chorvatsko dobyli. Jorkširek zkusila poprvé vytáhnout ceduli CZ – v hraniční frontě jsme zahlédli pár českých značek. Do Dubrovníku nás však hodil mlčenlivý Bosňák se čtyřmi prsty na pravé ruce a hlubokou jizvou přes celé předloktí.

S výhledem na stari grad Dubrovník, opevněný na břehu mořském, jsme se brzy loučili. Zastavil chlápek, jedoucí do Splitu, a vzal Bédinku s sebou. Jak jsem se později dozvěděl, stop byl velmi legrační a zábavný, ale podrobnosti zatím nevím: důležité je, že už nazítří měl městys Vladislav o jednoho navrátilce víc.

Dubrovník se původně jmenoval Ragusa a vznikl sloučením dvou osad, z nichž v jedné – Lausu - žili obyvatelé románského původu, ve druhé – jménem Dubrava – Slované. Osady se sjednotily poté, co byla zasypána původní úžina, která je oddělovala. Roku 1358 vstoupil Dubrovník pod ochranu Uher a stal se plně samostatnou městskou republikou, vlastnící velké loďstvo a mající obchodní styky v celém Středomoří. Tato republika konkurovala i věhlasné republice Benátské.

R. 1979 – ve stejném roce jako nedaleký Kotor – se dostal Dubrovník na prestižní seznam UNESCO. O dvanáct let později – po vyhlášení chorvatské nezávislosti – bylo město ostřelováno těžkými děly z okolních hor a utrpělo mnoho škod. UNESCO iniciovalo opravu města tak, aby byl zachován jeho původní styl.

Zajímavost – v Dubrovníku byla r. 1317 otevřena třetí nejstarší lékárna v Evropě.

S perspektivou pětidenního osamění jsem se lehkým tanečním krokem (hubnoucí kúra a lehknoucí batoh přinášejí své ovoce) vydal do historického centaru Dubrovníka. Mnoho jsem o něm slyšel, něco četl, obrázky viděl. Přátelé, je to moc pěkné město. Na můj vkus však již poněkud přeturistěné. V nedávných balkánských válkách nadto ztratilo svůj lesk mramorové pokladnice a perly, už blyštivě nezáří, občas se tam najde i sutina baráku. Poobědval jsem několik sušenek ve skalní jeskyni pod pevností, asi deset metrů přímo nad vlnami mořskými. Taky jsem zaslechl dva Čechy, povídající si něco ve smyslu:“hele, vole, ty bláho, já za to nemůžu, viď hele!“ Tož jsem ani nevyvinul extrémní námahu si pokecat, kurňa. Místo toho jsem sešel na pláž se dvěma zbytky římských sloupů, chvilku ležel v zóně příboje, sprchoval se, pral. Pak jsem trochu bloudil při cestě na výpadovku, ale kolem třetí jsem se suverénně tyčil u krajnice.

K chorvatské hranici jsem se dostal natřikrát, nejzajímavější byla jízda s jakýmsi rozevlátým, zarostlým hippíkem v černých brýlích – kdo by v něm hledal vystudovaného agroinženýra? Bodře mně upozorňoval, ať se moc nezdržuju v Hercegu – Novi, prý tam žije hodně skinů a ti nemají rádi hároše, tedy ani mně, ani tebe, rozumíš? Se skiny jsem tedy problém neměl. To spíše s jedním chorvatským celníkem, který si vzal do hlavy, že mi opravdu divoce a důkladně prošacuje batoh. Drogy však nenašel – a tak jsem se po krátkém chorvatském intermezzu vrátil zpět do blahoslavené Černé Hory. Při nákupu nanuka na jednom odpočívadle za mnou došel bodrý, téměř kolozubý staroch, a svezl mně dodávkou až k trajektu do Tivatu. Dokonce mi nabízel přejezd trajektu, leč já s díky odmítl – přece si nenechám upláchnout před očima tu nádhernou Boku Kotorskou, kde toho chci tolik projít...

Boka Kotorská! Může se oprávněně pyšnit samými NEJ. Je to největší přírodní záliv v Jadranu, zároveň pak nejjižnější evropský fjord – prakticky jediný v celém Středomoří. Dělí se na čtyři menší „podzálivy“ - hercegnovský, risanský, kotorský a tivatský. Vše obklopeno horami, jimž vévodí majestátní Lovćen. Celkový dojem je velice příjemný, znalec Brna se tu cítí stejně doma jako někde na Prýglu. Jen ty kopce kolem jsou trochu vyšší, voda hlubší a prostá sinic, města a vesnice starší, flóra i fauna exotičtější, lidé srdečnější.

A tak jsem se vydal pěšky po neširoké silnici, vroubící pobřeží fjordu. Abych trochu vzpružil zaseklý metabolismus, povečeřel jsem půl litru obsahu krabice s nápisem „kozje mlijeko.“ Chutnalo báječně a metabolismus opět vydatně potrénoval. Dosti o tom. Za soumraku jsem došel do rybářské obce Morinj, přesně tam, kde nás včera s Béďou poprvé vysadili na stopu. Pobřeží však dosud kypělo rybářským životem: vydal jsem se hledat nocleh do potočního úvalu, asi kilometr vzdáleného. Švihl jsem s sebou do hustého lesně – křovinatého límce u cesty a brzy pokojně usnul.

Mohlo být tak kolem druhé ráno, když jsem se probudil. Opodál se ozývaly zvuky lámaného houští a těžké funění. Strnul jsem jak socha a ani nedutal. Zvuky se chvíli blížily, chvíli vzdalovaly. Jednou zněly skoro u mých nohou. Zmocňoval se mně strach – co to jen může být? Pak TO vyloudilo nějaký zvuk. Něco mezi chrochtáním a bručením. Divočák – anebo medvěd?! Dilema trvalo. A trvá doteď. Po dvaceti minutách vše utichlo, aniž bych zjistil, kdo byl nočním skoronávštěvníkem. Možná dobře, že to nevím, třeba bych se pak bál spát venku... Když pak o něco později přeběhla kolem spacáku liška, bral jsem to už jen jako vtípeček na závěr – a znovu upadl do říše snů.

Poctivých pět petflašek plných pití, pokrývajících polovinu planinárské produkce potu

Ráno mně samozřejmě ani nenapadlo pátrat po stopách nočního ufuněnce. Raději jsem došel zpět k moři, pořídil si čerstvý chleba a máslo, dva litry borůvkového sirupu (který v následujících dnech stačil na 20 litrů velmi kvalitní šťávy) a posnídal na mole, doslova v zajetí hor kolem Boky. Během další přímořské pouti mne zastavil rybář, hovořící lámanou češtinou. Žil v letech 1991 – 2003 v ČR, pracoval v Blansku. Potvrdil mé dávné geografické podezření, že právě nad Bokou Kotorskou padá nejvíc srážek ročně v celé Evropě a zároveň mi poradil, ať navštívím blízkou jeskyni a hned vedle rezervaci přírodních oleandrů. Obé jsem milerád učinil.

Chcete slyšet „orťku“, proč právě nad Bokou Kotorskou nejvíc prší? Vlastně bych ani neřekl, že nejvíc, jako spíš nejvydatněji. Ve Středomoří obecně existuje v důsledku teplého počasí vysoký výpar. Z hladiny moře se odpařují molekuly vodní páry, která stoupá vzhůru, ochlazuje se a kapalní. Obvykle se tak stane ve vyšších horách dál od pobřeží: příbřežní kopečky déšť nepřitahují. Boka kotorská však zná jen dva termíny – moře a hory. Vodní pára dosáhne hladiny kondenzace, začne padat v podobě deště – a ten neutuchá a neutuchá, dokud nedosáhne vysokých vrcholků pohoří Lovćen. Tato situace nastává jen párkrát do roka – a nejvydatněji v zimě, kdy se teplé moře potřebuje vypořádat se studenými horami a proto jim odevzdává maximum dešťotvorných molekul...

Městečko Risan je známé hlavně svými „rimski mozaici“. Upřímně řečeno, vstupné se mi platit nechtělo, viděl jsem to zvenčí – nic moc, pár vyrytých čáranic v betonu, sem tam něco barevnějšího, moc mně to nechytlo. Ušetřené penízky jsem raději investoval do dvou obřích nektarinek, k nimž mi usměvavá prodavačka přidala dvě megaostružiny zdarma. Asi jsem vypadal v té době už silně žíznivě. Není čemu se divit – od rána třicet, přes den skoro ke čtyřiceti stupňům, nehybné tetelivé vedro, ani větvička na cypřiších se nepohnula. V tomto počasí jsem naplnil petlahve vodou a odhodlaně vyrazil do svahů, s vidinou několikadenního přechodu vyprahlého, bělostného pohoří Lovćen.

Stoupal jsem po serpentinové cestě, lemované vzrostlou vegetací a nabízející stále lepší a lepší výhledy na klikatinu Boky Kotorské. Kolem krajnice se válela spousta nedopitých petlahví: chvilku jsem zápasil sám se sebou, ale když jsem spatřil dvoulitrovku coca – coly téměř ze třetiny plnou, neodolal jsem a zunkal jako zběsilý. Co chvíli jsem zalezl někam do stínu, hekal, odpočíval. Vedro se opravdu stávalo vražedným, do toho těžký batoh, stoupání... Nahoře se rýsovala bělostná divočina, jak ji známe z vinnetouovských westernů. Odbočil jsem ze silnice a dospěl na vyprahlou krasovou planinu nedaleko Ledenice, místa, kde v Evropě nejvíc prší. Nebýt podložených statistik, nevěřil bych. Z planiny občas trčel kostelík, zubožený fragment domu, zarostlý hřbitůvek: ovládl mně divný pocit z „vybombardované krajiny“, připadal jsem si bezútěšně jako v minovém poli. Kdoví, hranice Bosny vedou jen o pár kilometrů západněji. Projistotu jsem neuhýbal z cesty, dokud se po hodině chůze nenapojila na novou, kvalitní silnici Risan – Nikšić. V jedné osamělé haciendě jsem se ptal na cestu přes Lovćen. Bylo mi však řečeno, že žádná taková neexistuje: navíc, že nahoře není voda: a zkrátka, že plánovaný třídenní průstup tímto pohořím je holý nesmysl. Cítil jsem to i já – od rána jsem vypil už 4 litry vody, teď naberu dalších šest... Jak dlouho mi to může na rozeklané planině vydržet? Do zítřejšího poledne? Tři dny rozhodně ne. Operativně jsem změnil plány a rozhodl se ještě dnes sestoupit zpátky do Boky. Včera jsem v Morinji koutkem oka zahlédl plakát, zvoucí na jakýsi hudební festival Klapa do Perastu – a zrovna večer se koná jeden koncert. Všechno špatné je tedy k něčemu dobré.

Obcházel jsem to po té nové silnici a nevěřili byste – málem mi v tom zabránili dva tři psi, strážící stádo ovcí vysoko nad strmým svahem. Čtyřnožce nijak nerozhodila ani auta, jezdící kolem jejich rozvalených těl. Kdykoli jsem se přiblížil, výhrůžně zaduněli a klusali ke mně. Obul jsem pohorky, vlomil do ostrých vápencových skalisk nad cestu a raději je obešel. Na horské křižovatce do Risanu mi zastavil – navzdory svému povolání – velmi příjemný chlapík. Zubař z Nikšiće mně doslova šokoval svou znalostí české literatury. Vyjmenoval mi několik děl Jaroslava Seiferta, věděl, kdy získal Nobelovu cenu: znal Kunderu i jeho rozporuplný vztah k českým zemím: když mi začal vypočítávat díla Karla Teigeho, trochu jsem se začínal bát, co přijde dál. Naštěstí žádný ultrašpek, nýbrž „Bochumil Chrabal“, nejoblíbenější autor stomatologův.

V Risanu jsem se rozloučil a pěšky dorazil do blízkého Perastu. Stěží si lze představit lepší místo k životu. Přímořské letovisko – ale naprosto klidné, žádné proudy lidí, žádné rozmáchlé pláže se řvoucí diskotékou. Naopak: podvečerní idylka, na promenádě jen sem tam někdo, na pláži pouhé desítky lidí, kolem pár zadumaných rybářů. Městečko samo prodchnuté dávnou historií, staré poctivé domy, obchůdky, kavárničky. Z toho všeho vyrůstá majestátní chrám – Crkva sveti Nikole. A za posledními domy – horská krajina. Když jsem viděl ceduli „kuča na predaju“, bez váhání jsem si opsal telefon. Jednou se sem třeba odstěhuju na důchod. Budva ani Dubrovník nepůsobí špatným dojmem, Kotor je předčí a Perastu se nevyrovná asi nic. Nenašel jsem tu jedinou skvrnku v celkovém hodnocení.

Středověký přístav Perast reprezentuje baroko. Existuje tu dokonce námořní škola. Roku 1979 – kdy se Kotor i Dubrovník staly součástí UNESCO – poničilo v Perastu mnohé domy zemětřesení: nicméně ani to neubralo lesk překrásným barokním budovám. Vůbec nejstarší dochovanou památkou města je právě jmenovaná Crkva sveti Nikole z 15. století. V kostele se nachází množství zlatých a stříbrných předmětů, zdobících interiér.

Před Crkvou sveti Nikole se měl festival od devíti večer konat. Našel jsem mezitím ve skalách přímo nad silnicí místečko ke spaní, ukryl tu věci a čistě oblečen se vydal na prohlídku Perastu. Zastavil jsem se i v jedné kavárně a dopřál si palačinky s tuňákem, zapíjené colou s vínem. V devět večer se chrám rozsvítil a na plácek před ním vpochodovala skupina Raguza z Dubrovníka. Pětičlenná formace v čele s frontmanem Žuro Bratičevićem hrála zejména chorvatskou lidovku. Kytary, mandolíny a povedený vícehlas zaplňovaly prostor pod palmami. Po dvou hodinách koncertu jsem už zpíval s davem nadšených posluchačů. Opravdu moc pěkný kulturní zážitek.

Myslel jsem si, že dnešní noc bude pohodovější než ta minulá. To jsem se však sakra zmýlil. Vyhoupl jsem se totiž na skaliska – a zjistil, že nevím, kde spím. Pásmo skal nad silnicí se vinulo v délce dvou set metrů a můj skromný nocleh se mohl nacházet úplně kdekoliv. Zahájil jsem zběsilý úprk trním, prorážel koberce kudlibabek, skákal z jednoho ostrého balvanu na druhý, klouzal po velkých listech opuncie. Zpocený a uřícený jsem to asi po půlhodině vzdal a šel se napít do blízké plážové umývárky. Pak jsem nastoupil druhé kolo průzkumu, tentokrát korunované úspěchem. Zalezlý ve spacáku jsem vyprázdnil poslední půllitr vody a dovršil tak dnešní spotřebu tekutin na 7,5 litrů, tj. pět standardních petflašek.

Frappé a la Lovćen

Jestli něco do idylického obrazu Perastu opravdu nezapadá, pak je to ranní pohled na otrhané individuum, které doluje ze špinavého báglu něco k snědku, přelévá sirup do láhve s vodou, cpe všechno do teskotašek a pak si ještě čistí zuby. To vše na břehu mořském, nedaleko mohutného chrámu. Co by však člověk neudělal pro to, aby byl čist, vymydlen a najezen.

Horké počasí ze včerejška přetrvalo. Vybaven notnou zásobou vody jsem stopoval za Perastem směr Kotor, tentokrát bez potřebné dávky štěstí. Po hodině jsem stopnul autobus a rád ten nevelký obnos zaplatil. V Kotoru jsem chvíli tápal, než se mi podařilo natrefit správnou silnici na Lovćen. Nějaký čas jsem dupal v serpentinách nad městem, když tu zničehonic zastavil motorkář, ať naskočím a svezu se s ním tři kiláky na křižovatku Cetinje – Tivat. To vám teda byla cesta. Sedíte vzadu na motorce, jednou rukou se držíte řidiče, druhou korigujete bágl, balanc vyvažujete nohama, které vám v prudkých zatáčkách krouhají o zem – a křečovitě zatínáte břišní svalstvo, aby vás batůžek nepřevážil dozadu. Skoro jsem neměl sílu poděkovat. Hned za křižovatkou na mně cosi pořvávala cikánská rodinka, ale já šel dál. Užuž se zdálo, že dlouhou cestu na vrcholky Lovćenu absolvuju dnes a zítra pěšky. Stejně nečekaně jako zprvu motorkář mi ovšem zastavil bělovlasý Rakušák, jedoucí....na vrcholek Lovćenu. Za obcí Krstac jsme neunikli povinnému kasírování – 2 Eura za vstup do národního parku.

Černohorský Olymp – tak se přezdívá nevysokému,ale majestátnímu pohoří Lovćen. Pohoří, plnému bizarních vápencových útvarů, hlubokých lesů i vysoko položených alpínských luk. Právě Lovćen bývá považován za onu ČERNOU HORU, která dala jméno celému státu.

Zajímavý je Lovćen také klimaticky. Zasahují sem středomořské, mírné kontinentální i drsné horské podnebí: tato oblast – jak již bylo řečeno - spadá do nejdeštivější zóny Evropy.

Vršek Lovćenu (nebo spíš hory Jezerski vrh, 1657 m vysoké) je mekkou turistů, a podle toho to tu tak i vypadá. Parkoviště, restaurace, schodiště vedoucí tunelem k vrcholku a vrcholové mauzoleum jistého černohorského vladyky. Nenadchlo mně to, nicméně výhledy k hluboce zaříznuté Boce Kotorské i k někdejší metropoli Montenegra – Cetinje – byly úchvatné. Právě k onomu městu zamířily moje další kroky. Ty vedly přes náhorní vápencovou plošinu, porostlou lesem, místy jen sporou vegetací. Kráčel jsem po příjemné silničce, do Cetinje to je osmnácdcat kilométara, jak mi řekl hošíček nahoře v sedle, nikam jsem nespěchal. Minul jsem jakési obří turistické centrum vepřů všeho druhu, na jehož konci se nacházel přírodní pramen, izvor. Hned za tou megalomanií následovala skvělá vápencová plošina, rozrytá škrapy a závrty, posetá černými borovicemi... Nebudu opakovat s tím Vinnetouem. Čas ještě nevybízel k hledání noclehu, já jej však našel. Dobře ukrytý na travnaté plošince mezi skalami jsem dopisoval deník, vyřizoval zprávy – třeba Bédinka odepsala, že včera v pořádku dorazila do rodného městyse. Kdy jsem dumal, co si dám dnes k večeři, aniž bych musel ohňovat, zbaštil jsem kus suchého chleba a udělal velký hokus – pokus s ledovou kávou. Prostě jsem smísil různé druhy instatních neskafíček, hojně je přicukřil a domíchal instantní „šlag penou“. Vznikla z toho báječná ledová káva, které jsem se nemohl nabažit a rovnou přidělal ještě druhý ešus. Dnes už mohu konstatovat, že tohle frappé a la Lovćen bylo to nejlepší, co jsem během vandru pil. Bez chlubení, občas se zkrátka zadaří.

Het! Pul!

Dobrý dojem z dnešního nocoviště znásobil fakt, že jsem spal plných deset hodin, neobtěžován komáry, vedrem ani ochranáři. Jen tak nalehko jsem se hoďku dvě potloukal krasovou plání, nahlížel do závrtů a uval: v izvoru jsem doplnil zásoby vody a rázným krokem vypochodoval do Cetinje, města historického významu.

Zda má nějaký – neřku – li historický – význam, nemohu potvrdit, využil jsem jej totiž jen jako obědiště a místo výhodného stopu do Podgorice. Doplnil jsem zásoby a stoupl si na širokou silnici, odhodlaně směřující podél Skadarskog jezera do Země orlů, Albánie. Blízkost této zvláštní země se začala projevovat už na autostopu – nikdo mně nebyl ochoten svézt zadarmo. Až jednou mně vybídl kořeň, ať naskočím k němu do auta. Teprve když zaklapl dveře a dupnul na plyn, jen jakoby mimochodem prohlásil:“Podgorica – Albanija – Ten Euro!“ Tak tos uhodl, chlapče. Kde to půjde, tam mi zastav, já si vylezu. Šlo to v nejbližším městě Tuzi, i přesto jsem však musel vyklopit symbolické Euro....Tuzi už působilo ryze albánským dojmem. Všude mešity, mercedesy, lidé hovořící měkkou, šišlavou řečí škipetarů. A spousta taxikářů. Jedni mně nabídli odvoz až do Shkodëru za 3 Eura, což byla s ohledem na předešlé nabídky skutečně férová cena. Takže jsme si plácli. Čím víc jsme se blížili k albánským hranicím, tím víc se silnice zužovala. Z Podgorice vedla hotová dálnice, v Tuzi to byla jen okreska, za Tuzi malá asfaltka a u hranic bezmála polní cesta. Přitom hraniční přechod Hani Hotit je nejfrekventovanější albánskou celnicí. Přejezd podél hladiny jezera proběhl v klidu a míru a kolem páté mně vysadili na začátku Shkodëru.

Za ty tři roky, co jsem Shkodër – jugoslávsky Skadar, italsky Scutari – navštívil poprvé, se prakticky nic nezměnilo. Několik hlavních avenue, páchnoucí skládky i napůl rozvalené kontejnery, psi a koníci živící se produkty lidské společnosti. Centrum s kruhovým objezdem a pomníkem budovatelů, opodál socha nejslavnější Albánky s nápisem „Nene Tereza“. Rozměnil jsem Eura za albánské leki u pouličního směnárníka a začal sondovat, jak se dostanu na „estacio de trenit“. Cesta albánským vlakem, opředeným řadou bájeslovných zkazek, se stala mým tajným přáním a cílem. Shkodërské nádraží – to byla hotová pevnost, zamřížovaná, jen ostnatý drát mi tam scházel. Z komunikace se dvěma zřízenkyněmi vyplynulo, že vlak do Tirany jede pouze jednou denně, a to v 5.55 ráno. Do jihoalbánské Vlory přímý vlak vůbec nejezdí, musí se přesednout ve Voře, kam odjíždí vláček ráno před desátou. Vora, Vlora...nějak se mi to plete. Pojedu do Tirany a dál se uvidí.

Nafotil jsem vláček s vytlučenými okny a vydal se zarostlým kolejištěm někam za město, vyhledat nerušené nocležiště. Elektrifikace pochopitelně žádná, občas chyběly i pražce pod kolejemi. Polní cesta, vinoucí se podél trati zemědělskou krajinou pod horami, mně dovedla k říčce, za níž se rozkládal násep a kukuřičné pole. Právě tady jsem zakempoval. Ještě za světla jsem se poctivě snažil nebýt viděn ani slyšen a kdykoli po druhé straně od železničního mostku projíždělo auto, ani jsem nedutal. Jednou podle zvuků přijeli nějací dva honáci krav, nahnali své svěřenkyně do vody a opakovaně na ně řvali Het! Pul! Het! Pul! Pak chvíli ticho, zdálo se, že odešli, a zase: Het! Pul! Het! Pul! Het! Pul! Nevím, buď je umývali, nebo se jim krávy topily. Potom se kolem proloudal večerní vlak z Tirany, asi tak tempem Romana Kreuzigera (když byl malej). Het! Pul! Dal jsem si k večeři sedm sušenek, zapil pár doušky vody. Het! Pul! Ještě chvíli – a byl slyšet už jen štěkot vzdálených psů. Tak tedy dobrou noc a het! Pul!

Info