Kyrgyzstán

Rok 2011 byl pro nás zatím nejzcestovalejším i díky měsíční cestě Kyrgyzstánem. Tato země to má prý nejdále k moři, za to se však může pyšnit nádhernými horami, ve kterých jsme strávili většinu času. Nejprve jsme osm dní putovali stále měnící se horskou krajinou z vesničky Leninpol k jezeru Sary-čelek. Po doplnění zásob v hlavním městě Biškek, jsme se vydali zdolat pro nás zatím nejvyšší horu Pik Učitel (4 540 m. n. m.). Posledních deset dní jsme strávili přechodem nejnavštěvovanějšího kyrgyzského pohoří Terskij Alatau, koupačkou v jezeře Issyk Kul a návštěvou starobylé věže Burana.

Kyrgyzstán je země nádherných hor, hodných lidí a dá se v ní cestovat poměrně levně a tak ji určitě musíme všem vřele doporučit.

Kyrgyzstán

Publikováno s laskavým svolením Ondřeje Herzána – Ondery, autora následujících slov. Původní název zápisu zněl Průjem a děti.

Aneb zvláštní zpráva č. 6 o expedici do Kyrgyzstánu (9. 8.–7. 9. 2011)

Přítomní:

Pár myšlének ouvodem

Dva roky jsem nic takového nepsal.

Duše se chvěje trémou, klávesnice se jen neochotně podvoluje začínajícímu rytmickému klepotu prstů. Venku zuří nádherný babí podzim. Já se však pohodlně usazuji do křesla a s nonšalancí sobě vlastní začínám pouštět na papír onen neuspořádaný pohyb molekul, kterému se někdy eufemisticky přezdívá tok myšlenek. Tož pome na to, chalani.

Střední Asie... to už je na pováženou, žádný pohodový Balkáneček či lehce poevropštělý Kavkazíček, to už je samo jádro hedvábné stezky, to je zlatý středověk v podání samarkandských mešit, to jsou nebetyčné štíty nejvyššího a nejrozsáhlejšího horského uzlu na světě, to jsou pouště, stepi, jurty, kumys, ruská jména, turecká řeč a čínské obličeje... mohli bychom pokračovat donekonečna. Dlouho jsem se tam chtěl podívat: jsem rád, že se opět našly spřízněné duše, které tento názor sdílely a díky naší vzájemné synergii byl nápad přeměněn v čin. Měsíc jsme putovali nádhernou kyrgyzskou zemí, užívali si panenských krajin i rušných betonových bulvárů, vystoupali až tam, kde se hory dotýkají nebes a klesli až na samé dno vyprahlých, horoucích rovin. Měsíc jsme sdíleli své myšlenky, názory, vtipy i nešvary – a ani jednou se nerozdělili či vážně nepohádali. Jako by pohádková kyrgyzská zem sama urovnávala všechnu disharmonii...

Vraťme se zpátky do reality. Proč „Průjem a děti“? Název vychází z jednomyslného týmového konsenzu a vystihuje pověstnou „červenou linku“akce. Zatímco průjem byl téměř jednomyslným vyjádřením našich tělesných schránek k exotickému prostředí, tématika dětí mistrně a nenápadně vplouvala do přediva našich hovorů. Což je tím zajímavější, že se bavíme o kolektivu tří singles a dvou dlouholetých kandidátů stavu manželského. Ať za tímto faktem stojí co chce, jednalo se o hovory veskrze akademické s fakticky nulovým přesahem do praxe.

Děkuji všem za úžasně prožitý měsíc v samém centru největšího z kontinentů.

Ondřej Ondera Herzán, 23.10. 2011, 18:09 hod.

VOBSACH VIĎ HELE:

Prodavač langošů, Seňorova věštba a nadpozemská krmě

Málokomu se poštěstí, aby svým pouhým příchodem vzbudil salvu smíchu u bandy potměšilců, jež zovou se jeho skvělými kamarády a s nimiž hodlá strávit další měsíc ve velmi těsné koexistenci. Rozbuškou této situace se stala roztomilá zelená kšiltovka, která už zdálky označovala můj příchod na nástupiště „žluťáků“ před Grandem. Kreativní Stopař při pohledu na prošedivělého kmeta výpravy ihned začal parodovat prodavače langošů maďarské, resp. prodavače sýra s tatarkou vietnamské národnosti. Málokdo tušil, že podobná situace se bude v různých variacích v průběhu vandru mnohokrát opakovat.

Bářina maminka se s námi za všechny ostatní nepřítomné rodiče rozloučila – a my vesele vyrazili vstříc naší metropoli. Cestou si Renča od naší milé busušky (analogie letušek či vlakušek) objednala History Revue a Ďábel – k nemalému překvapení všech spoluvandrovníků, kteří jej znají jako člověka mramorově čisté mysli – lechtivý magazín Maxim. To Ondera si okázale listoval v Respektu, aby demonstroval svoji snahu o dobytí věršin intelektu. Proč o tom mluvím – všechny tři tiskoviny se později staly významným doplňkem pouti a častým námětem debat.

V Praze nás čekalo velké bankovní zvíře Seňor, které svou věštbou „dávám Onderovu foťáku týden, maximálně dva“ ustavilo první sázky na trvanlivost, resp. ztrátovost mého novopečeného přístroje. O pár hodin později jsme již vzlétali směrem daleký Východ, k matičce Moskvě: společnost Aeroflot, vědoma si své pověsti mezi prostým českým lidem, se hned zkraje toužila ukázat ve výsostném světle a proto nám dopřála úžasnou, doslova a do písmene nadpozemskou krmi, složenou z několika drobných chodů.

Na moskevském letišti Šeremetěvo jsme toliko prošli koridorem do dalšího samoljotu – tentokrát noční linky. Po ještě skvělejší večeři přímo na palubě mnozí z nás upadli do zasloužené dřímoty, přetrhávané jen občasným hlášením „uvažaemy pasažiry, naš samoljot nachoditsa v pojase turbulentnostěj“. Jinak poklidný, nerušený nocleh nad kazašskými rovinami...

Letištní gauner, první kumys a jablečná velmoc Urmaral

Po páté ranní – ale de facto v jednu v noci (časový posun nás tentokrát nepotěšil) jsme přistáli na kyrgyzském letišti Manas a první, co nás zajímalo, byla pochopitelně víza. Šla naštěstí vyřídit bez problémů u přepážky za solidních 70 USD. Při placení těchto víz jsme ještě netušili, jak osudná věc se – vzhledem k našim vandrovním plánům – právě odehrála. Milý čtenáři, budiž napjat jak tětiva luku válečníkova: v pravý čas se dozvíš více.

Rozednívalo se. S rozměněnými penězi jsme směle vykročili na parkoviště před budovou s tím, že se pokusíme co nejlevněji dostat do Biškeku. Podle Bářiných informací by měla jezdit maršrutka za 30 somů. Tu se však nedařilo sehnat, nakonec jsme se tedy svezli s chlapíkem za 50 somů. Tedy – aspoň jsme si mysleli. Milý pan řidič totiž jaksi „zapomněl“ zmínit, že se jednalo o 50 somů za místo, nikoli za „čelavěka“, jak jsme se dohodli. Vozidlo mělo 13 míst, nás jím cestovalo pouhých pět – jejda, to je pešek! Druzja, to musíte doplatit! Nasadil jsem kamennou tvář a sdělil šoférovi, že takhle ne. Odvětil, že takhle jo. Opáčil jsem, že nerespektuje naši původní domluvu a že jsme se bavili o osobách, nikoli o místech. Milý šofér začal zvolna bublat jako káva na plotně a pohrozil, že pokud mu nezaplatíme požadovanou částku, zaveze nás zpátky do Manasu. V tu chvíli jsme byli nuceni uznat naši prohru a zároveň si konečně uvědomili, že jsme v postsovětském prostoru a že handrkování a slovíčkaření tu bude – alespoň v civilizaci – naším denním chlebem.

Poslední týden před odletem panovalo v okolí Biškeku vražedné vedro zvíci až 40°C. Což se o tomto dni říci nedalo – zrovna spadla nějaká buřinka, silnice byly mokré a vznášelo se nad nimi sice středoasijské, ale značně prochladlé dusno. Z nádraží v Biškeku jsme si domluvili odvoz do Talasu u výrazně příjemnějších maršrutkářů a pochopitelně – za výrazně příjemnější cenu. Informace, že cesta potrvá 4 – 6 hodin, jsme v danou chvíli nebrali příliš vážně – vždyť podle mapy je to do Talasu slabých 300 km. A sovětská maršrutka vydrží všechno.

Okolí Biškeku představuje jakousi poslední výspu kazašských rovin a plošin, potažmo plochého terénu celé severní části Asie. Silnici do Kara Balty lemovaly roztahané domy, autoopravny, obchody, dvorky a zahrádky, všude tuny betonu: za nimi rozlehlá pole. Ovšem za těmi poli – tam začíná nejrozsáhlejší a nejvyšší horský uzel světa. Říci, že horstvo, které uvádí Ťan – Šan, hlavní roli hrají Pamír, Hindúkuš a Karákoram a rozuzlením celé té hrbolaté zápletky jsou Himálaje s Tibetskou náhorní plošinou, začíná nevinnými kopečky – to není správné slovo. V oblacích se ztrácely strmé svahy kompaktní hradby – a my měli brzy možnost zakusit dobrý časový odhad taxikářů. Za dědinou Sosnovka se silnice začala poměrně odvážně zakrojovat do masivu Kyrgyzského Alatau. Během nějakých čtyřiceti kilometrů jsme vystoupali ze 780 do 3150 metrů. A to jsme ještě nebyli ani v sedle – pod kopcem vedl tunel... Tady jsme si uvědomili, že rozlohy na mapě malého Kyrgyzstánu bude třeba násobit.

Za tunelem jsme se spustili do trochu jiného světa, světa horské stepi v úvalu mezi zaledněnými štíty. Silnici tu a tam lemovaly první jurty, někde – dejme tomu v případě Otmoku – dokonce vytvářely celou vesnici. Čas od času ze stepi trčela cedule s výrazným nápisem KYMYZ. U jedné takové cedule jsme zaparkovali: naši taxikáři nás dovedli do blízké jurty a tehdy nám bylo poprvé (pro některé i naposled) poznat nakřáple lahodnou chuť či spíše pachuť zkvašeného kobylího mléka – kumysu. Hostitelé jej pili ve velkém, zajídali plovem – chlebovými plackami – a džemem. Trochu jsme si uždíbli taky, kumys nás – kulantně řečeno – spíše nenadchl. Ve slabších jedincích dokonce probudil „anti – kumi“ trauma.

Za dalším třítisícovým sedlem jsme sjeli do roviny v okolí Talasu. Kde se Talas vlastně vyskytuje, zda je tam či onde, kde začíná a kde končí – to nejsme schopni vysvětlit, protože nevíme. Někde jsme jím prostě profrčeli, ale kterýpak shluk domů, roztahaných kolem široké silnice, to asi byl? Maršrutkáři nás každopádně vyložili na rozcestí za městečkem Orlevka, kde jsme dokoupili zásoby na dlouhý horský přechod, nechali si nalít do půllitrového vařiče místní benzín za 20 somů (= asi 8 Kč) a dvěma dalšími ministopy dojeli do poslední výspy civilizace před svahy Talasského Alatau, do Urmaralu.

Řidič druhého z aut, jistý Kuttubek Kedekdojev, se ukázal být správným grandem. Nejenže nás svezl zdarma (což – jak víme z vyprávění kamarádů – není v Kyrgyzstánu standard), ale dokonce nám na kladně vyřízený dotaz „jabloka chatitě“? natrhal v sadu snad deset kilo kyselkavých malvic. Tím vznikl menší problém, neboť ono nerudovské: kam s nimi? Nakonec jsme vysypali Stopařovu (hornbachovskou) minikytarku a naplnili futrál jablky. Jeden člověk byl tedy odsouzen k hraní na „bezprizornou“ kytaru, zatímco druhý se převtělil do pokojného soumara, táhna zprvu vítaný, později proklínaný náklad.

Opuštěním Kuttubekova vozu nám de facto začal vandr v onom pravém, poutnickém sensu stricto. Předám teď na chvíli slovo svému cestovnímu deníku: „vnořili jsme se do aridního kraje, kde jen v blízkosti bouřné řeky tvořily ořešáky, vrby a jilmy dokonalé pásmo oáz...“ Stručná, archaicky laděná větička plně vystihuje atmosféru okolní, až jordánsky vyprahlé krajiny, centrálně zásobené proudící vodou z ťanšanských ledovců, v jejímž okolí se postupně objevovaly huňaté límce a lesíky zmiňovaných stromů. Terén byl písčitý, drolivě skalnatý, občas se objevil rádoby slepencový útvar, aby se za další zatáčkou rozdrolil v naoranžovělou suť. Připočtěte k tomu dofialova zachmuřenou oblohu nad vyššími pásmy Talasského Alatau – a dostanete působivý obraz Inferna...

I tato nevšedně – horská krajina však stále disponovala svými obyvateli – především pastevci a rybáři. Ti, vida nás békající moravské lidovky, nás čas od času zastavili, pohladili nylonové struny a nechali se vyfotit, ať už na hřbetě koně či motorky. Časem bychom uvítali i nižší míru zalidněnosti – a to zejména kvůli narůstající únavě a akutní touze zatábořit. U jednoho z lesíků nás čekala závora a u ní pár Kyrgyzů: původní obavy, že se jedná o vstup do národního parku či o výběr pěšího mýta, se ukázaly jako liché. Nakonec jsme našli nocležiště v jednom z jilmových ostrůvků u řeky. Při stavbě plátěných přístřešků jsem dospěl k pozoruhodnému objevu – totiž že místo tropika jsem si omylem vzal pláštěnku. Můj stan, řečený Mrdník (oproti stanu Rozumný Báry a Ďábla a Jurtě Renči a Stopaře) tím vzbudil zaslouženou pozornost a moje sklerózou prokořeněná osobnost přátelský výsměch. V té době jsem ještě netušil, že díky této „chybičce“ budu výrazněji trpět kupodivu jen dvě noci z třiceti.

U večerního ohýnku – kde jsme jen chvíli zapěli – se objevila palčivá otázka: co s jablky z Urmaralu? Už cestou jsme se snažili ulehčovat aktuálnímu nosiči nákladu, ale těch dužnatých mrch jako by neubývalo. Otázku z větší části vyřešila má počínající vandrovní dieta a ergo nápad zhotovit si místo klasické večeře jablečné pyré. Výsledek nebyl k zahození, jen spotřeboval značné množství cukru, potažmo kilojoulů energie, které se pak v sedlech dostávalo v omezené míře. Ale za hokus pokus to stálo.

Kytarová setkání aneb z pouště do hor

Spali jsme snad všichni přes deset hodin. Probudil jsem se jako první někdy kolem desáté a vzpomněl si, že tu jsem – mimo jiné – taky kvůli té své vědičce. Takže jsem vzal džípíesku, papíry, tužku, deník, lahev s vodou – a vydal jsem se z příjemného lesíka do skalnaté pustiny. Slunce oproti včerejšku žhavilo jako pec, poznamenal jsem si: „tady ty ostrůvky, obklopené vyprahlými, pouštními, zdánlivě nekonečnými svahy. Obrovský, bezlesý amfiteátr, vydechující žár a provívaný ještě horkým dechem Turkestánu...“ Těžko se to popisuje, tahle krajina se musí zažít. V menším měřítku si stačí zajet třeba do turecké Anatolie nebo pohoří Kačkar Daglar. Udělal jsem pár fytosnímků (podobně jako v celém dalším průběhu cesty) a počkal, až se vzbudí ostatní.

Zakousli jsme se do vozové cesty v údolí a kráčeli spíše ještě jen lehce se zdvíhající rovinou, lemující řeku Urmaral. Zastavovala nás celá plejáda řidičů i kolemjdoucích, buď s touhou sáhnout si na kytaru nebo se prostě jen vyfotit. Párkrát tato forma družby trvala trochu déle: Stopař si při ní stihl střihnout i svoji oblíbenou „sgarela ulica, sgarel moj dom, sgarela děvočka što ja ljubjol“, přičemž zejména druhá část sloky vzbudila u našich kyrgyzských přátel perlivý smích. Znovu se ukázalo, že zvučící dřevo je ideálním pojítkem mezi národy a kulturami. Jindy nás jedno vozidlo – opět zdarma – popovezlo až k místu, kde se koryta řek větvila do dvou různých údolí. Dál už se dojet nedalo, byli jsme tedy definitivně odsouzeni ke kontinuální pěší chůzi.

Jak už jsem naznačil, dnešním dnem se rozběhla éra pravých středoasijsky – srpnových veder. Navzdory politické situaci, navzdory přibývající nadmořské výšce, nebylo téměř kam se schovat, třebaže vegetace se postupně rozmáhala formou diviznových polí a později i zeravových keřů na svazích. Renča se ukázala jako prozíravá žena a její směs opalovacích krémů různého kalibru rázem stoupla na ceně. Přesto: putujete – li bezlesými končinami pátý den...ale opět, milý čtenáři: vyčkej času jako my Kara Suu.

K noclehu jsme si tentokrát prostřeli na nivní plošině u soutoku dvou řek, porostlé březovým lesem. Večerní pád teploty o 20°C dával tušit, že se blíží dvoutisícová hranice, ale především že jsme v nitru největšího z kontinentů, kde tato „houpačka“ bude na denním pořádku. Řádně odění a večeřemi nasycení jsme rozjeli první pořádný večírek, u něhož jsme se Stopařem improvizovali a vznikla tak slavná hitovka, inspirovaná Jarkem Nohavicou:

Ještě hoří oheň a křičí lelek
Ale už je čas jít spát
Tamhle za kopcem je Saryčelek
Tam budeme se zítra ráno hnát.

Komu tento rozšafný komentář naší pouti k horskému jezeru nestačí, nechť si vyslechne další, tentokrát navarovsky laděný:

Saryčelek
Slunce Sanghy a Dharmy

Saryčelek

Zeravy, kravoje a šajnující pobóchanec

Dnešní den – ač se to zpočátku nezdálo – se nakonec zlatým písmem zapsal do dějin lidové slovesnosti vandru. Děje se to vždy a všude, v každém byť i mikrokolektivu: vytvoří se určitá slovní zásoba, systém stěrů a narážek, dvou či trojznačných tvrzení a klišé: my jsme na to specialisté a ještě uslyšíte, jak se to večer všechno semlelo.

Zatím je ale ráno až dopoledne a my se konečně šineme obstojnými horskými cestami směrem vzhůru. Vegetace zaznamenala pozvolný rozmach, přibývalo zeravu východního i dalších exotických dřevin, zato tu prakticky chyběl kýžený souputník všech správných českých čundráků – smrk. Potok vytvářel kaskády a ostrůvky (uprostřed jednoho takového jsme i poobědvali), vinul se lesními i lesostepními segmenty, výše pastvinami. Občas jsme i ztratili cestu, jindy se dlouze kochali výhledy k prvním ledovcům. „Tolik krásy, co nás obklopovalo, se ani popsat nedá...“ nechal jsem se trochu unést v deníku.

Vraťme to zase do přízemních kolejí. Vzhledem k rychle přibývající nadmořské výšce a ještě relativně těžkým sumkám na zádech nám brzy docházely síly a zvažovali jsme, zda se ještě dnes dohrabeme k jezerům pod sedlem Čim Taš, jak zněla původní domluva. To, co nás vedlo dál a výš, byl především fakt, že až skoro do tří tisíc se tu stále vyskytovali pastevci se svými stády, stany či malými jurtičkami: s jedním takovým koňákem jsme příjemně porozprávěli a obdrželi pozvánku na čerstvě zaříznutého berana, kterou jsme po chvíli s díky odmítli.

Za pozvolného soumraku jsme dorazili ke kýženým jezerům (3147 m), vztyčili stany a pustili se do pátrání po otopu. V těchto výškách už ani v Kyrgyzstánu stromy nerostou, zbylo na nás tedy několik na troud vyschlých keřových výhonků. Do doby, než jsme objevili (zřejmě pastevecké) zásoby utrhaných suchých keřů, jsme měli trochu obavy o dnešní oheň. Nakonec však přece jen zaplanul – a odehrálo se u něj několik již avizovaných divotvorných jevů. Bára s Ďáblem se odebrali brzy na kutě (to není nikterak divotvorné, jsou Rozumní), což v hlavách zbylých jedinců indukovalo pozoruhodné myšlenkové toky.

Především Stopaře napadlo, že by mohl zkusit to, o čem dosud jen četl v cestopisech. Zásoba dřeva se přece jen tenčila a kolem bylo tolik suchého, organického topiva...S bujaře procítěným výkřikem „KRAVOJE!!!“ posbíral pár placiček a jednu z nich přiložil na oheň. V tu chvíli jsem se ocitl na stejné vlně a jen kradmo sledoval racionální Renču, kterak se nesmělým úsměvem snaží přemoci údiv nad nesmyslným počínáním dvou věkem postadolescentů, duší však nenapravitelných pubescentů, kteří se začali bujaře smát a div ne křepčit kolem plamenů, jejichž topivo ještě před pár dny putovalo kdesi mezi čepcem a knihou. Ryzí esence intelektuálského bláznovství, tzv. hovadno (bude podrobně analyzováno později) poněkud pohasla až v momentě, kdy se stočil lehký větřík a nasměroval kravský dým přímo do otevřeného stanu, ochotně zapůjčeného MUDr. Martinem Rábem pro účely Stopařových a Renčiných noclehů. Vývoj situace doslova nevoněl ani jednomu z dočasných obyvatelů lékařova přístřešku: hmota tedy byla promptně odstraněna z ohniště. V lidové slovesnosti vandru však už zůstala a heslo „kravoje!“ bylo později vztaženo na jakékoli záležitosti týkající se kravského plémě i vémě.

Večer ale ještě nekončil. Jak jsme tak seděli u hasnoucích oharků, náhle se zpoza vysokého horského štítu začalo rozlévat až skoro výhružné, bledě žluté světlo, které po – ma – lou – čku nabývalo na intenzitě. Se zatajeným dechem jsme sledovali ono mystické dění, když tu náhle...“Pobóchanec šajnuje!!!“ zanaříkal Stopař a dal tak hlasitě najevo svou nevoli vůči nastupujícímu původci své občasné náměsíčnosti. Od těch dob už nikdy měsíc, ale navěky pobóchanec. Už nikdy druh máty, ze které jsme si tehdy vařili čaj, ale navždy pobóchancova kytka a pobóchancův čaj. Tak se rodí legendy.

Přes sedlo do jurty, divoký Východ a večer s Ulanem

Jak včera večer teploty spadly někam hluboko pod 10°C, ráno už zase nelítostně pražilo Slunce, zde ve vysokých horách ze zvláštní mučivou rozkoší. To nás hochy vyprovokovalo ke zdánlivě neuvážené, ve skutečnosti však báječné koupeli v chladivém jezeře. Píšu to zde kvůli jistým pochybnostem ze strany SD (Skupina Dívky) o čistotnosti jejich společníků.

Bystře jsme vyrazili do prudkého, skalnatého svahu morény, která končila v kamenitém karu s droboučkým jezírkem, zato již docela mohutným ledovcovým splazem na protilehlé straně. O to víc nás v této odlehlé pustině překvapil dusot koně, jenž se zjevil vzápětí i s mladým jezdcem. Vedle celkem rychle kráčel vrásčitý muž v holinkách: po krátkém rozhovoru se ti dva k našemu údivu vydali směrem sedlo Čim – Taš! Náš údiv rostl společně se stále strmějším svahem, nekonečnou sutí a častou potřebou odpočinku. Chvílemi jsme viděli koně mihnout se v jednolité skalní stěně kdesi nad našimi hlavami, jindy nás praštil do uší pád kamení či ostrý hvizd...

Po několika hodinách chůze, ploužení i odpočinku jsme se vyškrábali do sedla Čim Taš (3601 m) a otevřel se před námi pohled, určený ťanšanským bohatýrům. Pod námi hluboké, stepní údolí Kara Kuldža a za ním vysoká, místy téměř pětitisícová zubatina pohoří Čotkol, táhnoucí se donedozírna až kamsi k Ferganské kotlině a pokrytá z velké části ledovci. Mně osobně se tehdy poprvé zmocnil pocit, že jsem skutečně v masivu, který zahrnuje i nejvyšší pohoří světa, a pocítil jsem zároveň jakési naplnění i obrovskou prázdnotu, tečkovitost lidského mravenečka tváří v tvář té scenérii. Ale dosti patosu.

Dobytí sedla jsme oslavili sušenkami a hraním, Bára nenápadně přiměla Ďábla, aby vybalil stativ a udělal skupinovou fotku, zkrátka jsme si to užívali. A pak s teprve začali spouštět do horoucích nikoli pekel, ale hlubin. Minuli jsme pramen potoka a kousek pod ním narazili na dva chasníky, z nichž jeden byl onen vrásčitý pěšák v holinkách a druhý jakýsi energický chlapík v zeleném tričku. Ti se nás ujali a že prý nás dovedou dolů do jurty, kde se koná nějaká sešlost a kde nás rádi pohostí. Muž s vizáží askety se představil jako Ulan, ten pán v zeleném byl Autaj (škoda že ne Kolaj či Koloběžkaj, ale i tak to byl sympaťák). Vedli nás lučinami a roklinou: občas bylo nutno překonat potok a když se nedalo kudy, Autaj s Ulanem nanosili kameny a vystavěli provizorní brod. S neutuchající energií tak učinili hned několikrát.

Roklina se dole otevřela do široké nivy řeky Kara Kuldža, za níž už jsme viděli onu jurtu a početnou skupinu lidí, která nám zdálky kynula. Jeden koňák (možná byl i totožný s koňákem, kterého jsme ráno potkali ve společnosti Ulana) přecválal řeku a že prý nás postupně odvozí k jurtě na koňském hřbetě! Většina raději zvolila variantu brodu, jen jeden nejmenovaný šílenec, poněkud již odrostlý nezkrotnému mládí, do toho šel a za burácivého hlaholu přihlížejících překonal dravé proudy v poloze prasete před zabíjačkou. Ještě že za ním seděl klidný a rozvážný majitel koně...

U jurty začalo šílenství, které se těžko popisuje. U domácích byli zrovna na návštěvě známí z Talasu a snad ještě jacísi jejich příbuzní, takže prostor před jurtou zaplňovalo dobře dvacet lidí různého stáří, pohlaví i míry opilosti. Hned jsme jim půjčovali kytaru, batohy...a vzápětí už jsme seděli na koberci v jurtě, popíjeli čaj, pojídali chleba namáčený do višňové marmelády, fotili se, bavili a vyprávěli o životě. Jeden silně podnapilý strejda se mne zmocnil, stále chtěl na mapě vidět, odkud jdeme a kam, a prakticky zcela mne tím odřízl od okolního dění, takže taková Renča toho určitě o životě v jurtě ví víc. Tento strejda nám také ukazoval své tři ženy. Museli jsme se povinně i fotit s kulovnicí. A zatímco uprostřed jurty kypěl čilý ruch, venku se dály potutelné věci...nejdřív se někam vedl beran....ten pak zmizel...a pak s objevila čerstvě uříznutá beraní hlava, chápaná jako vstupenka na slavnosti obžerství. Vzhledem k přítomnosti tolika lidí jsme nakonec s díky odmítli beraní maso i nabídku noclehu: místním jsme se odvděčili brněnskými pohlednicemi, větrovkami a hašlerkami – a dasvidanija, jdem dále údolím Kara Kuldža.

Ulan se připojil s nesmělým dotazem, zda může jít kus cesty s námi. Samozřejmě jsme nic nenamítali – a ve společnosti tohoto asketicky vyhlížejícího, převážně mlčenlivého a lehce zachmuřeného muže sledovali mladé kluky na koních, kteří předváděli vpravdě neuvěřitelné kousky. Během sekundy se třeba dokázali otočit s koněm o 180 stupňů, svézt se koni pod hřbet, zatahat cizího koně za ocas a zase změnit směr, jen aby unikli „pomstě“... U nás se holt puboši předvádějí na motorkách s desítkami koní, těm kyrgyzským bohatě stačí jeden, zato opravdu vycvičený kůň. Občas si tak člověk až říkal – chudáci koně.

Ležení jsme rozbili uprostřed stepi, ohraničené měkkými lesostepními svahy. Krajina jako celek působila mongolským dojmem. Navíc hned vedle protékala bystřina, která se ve svitu pobóchancově měnila v tekuté stříbro. Usadili jsme se kolem ohně a Ulan, který nás dosud doprovázel, začal vyprávět. Zkusím přetlumočit jeho přerývaný hovor.

Jmenuju se Ulan, Ulan Otordajev...Narodil jsem se v Talasu a nějaký čas pracoval v Biškeku. Tam jsem pak přišel o práci a posledních šest let se živil jako pastevec. A teď mne můj nadřízený zničehonic propustil... Takže nemám práci. Jdu napříč horami a ptám se, zda by mne někde nezaměstnali. Klidně jako toho nejposlednějšího poskoka. Denně ujdu 50 kilometrů tímto horským terénem. Jdu tak už několikátý den – a nikde nic... V té jurtě, jak jsme spolu byli, jsem se ptal taky. Ti lidi by mne tam vzali, ale rozumíte: byli na plech opilí, pořaád samé hahaha, máme tu cizince, juchuchu... Kdoví, co by bylo zítra! Nevěřte opilým lidem! Já sám alkohol nepiju, je to zlo...

Hory...hory jsou nádherné, mám je hrozně moc rád...můj otec mne naučil nějaké písně, ty vám tady zazpívám..sám jsem taky nějaké složil... poslouchejte.

A Ulan, tento borec, který téměř bez jídla a pití a v holinkách kluše přes čtyřtisícová sedla, nám zazpíval několik nápěvů. Odvděčili jsme se pár českými písněmi. Večer plynul pomalu a klidně, když tu se ozval zdálky dusot a za pár chvil už u ohně stáli tři muži na koních o puškách nemluvě. Prohodili s Ulanem kyrgyzsky pár vět, usmáli se na nás, popřáli dobré noci a než zmizeli jako duchové, přetlumočil nám Ulan, že jde s nimi, ale zítra ráno opět přijdou a dovedou nás do nejbližší jurty na beraní hody.

Dlouho do noci jsme se Stopařem a Renčou seděli u ohně a bavili se o atmosféře Divokého východu, která tady – vysoko v údolí Kara Kuldža – přetrvává i v roce 2011...

Stepní akademik aneb z Mongolska rovnou do Kanady

Další žhoucí ráno: a protože opravdu nebylo kam se schovat, Bára s Ďáblem posnídali ve stínu na bok převráceného stanu. Zanedlouho k nám mongolskou krajinou přiklusali naši včerejší známí společně s Ulanem a výzvou, abychom je následovali při dalším průstupu dolinou. Šli jsme tedy s nimi, občas něco prohodili, třeba ve stylu „Andrej, nechceš si něco zastřelit?“ U další jurty zkoušeli chlapci domluvit avizovaného berana, ale buď se s majitelem nepohodli, nebo mu naše ekipa nebyla sympatická, zkrátka beránek se nekonal (a nemůžeme říci, že by naše žaludky tajně a lítostivě nezakňučely). O kus dál se ozbrojení koňáci i neozbrojený pěšák Ulan rozloučili a my pokračovali dále vyprahlou stepní krajinou.

Kde se vzal tu se vzal, od potoka na nás mával další domorodec, Kugaj. Vzdělaný pětatřicátník, druhdy student techniky v Biškeku, s poměrně rozsáhlým portfoliem znalostí. Mimo jiné znal Prahu, Brno i Liberec, taky Václava Klause, o kterém dokonce věděl, jak dlouho je v úřadě prezidenta a kdy bude končit! Kugajova aura, podtržená jeho žoviálním komentářem „vsjo znaju“ poněkud pohasla v momentě, kdy přiznal, že před dvěma dny tudy procházeli dva Češi, z nichž jeden byl „Iržik z Liberce“. O těchto dvou klucích jsme již slyšeli několikrát, poprvé v údolí Urmaralu, naposled včera v jurtě. Prý jsou to letos jediní opěšalí turisté v těchto končinách, občas jen tudy projedou turisťáčci na koních. Jinak se jedná o kraj v cizině nepříliš známý a profláknutý.

Za mírným kopečkem, který nás dovedl do sedla Kara Kuldža (3161 m) následoval další diametrální krajinný zlom. Sérii relativně prudkých, různě ukloněných svahů lemovaly na některých expozicích již skutečně poctivé smrkové lesy a lesíky, ačkoli – proti království stepí a lesostepí pořád spíše v defenzivě. Z obzoru navíc čouhal osamělý vápencový kopec se zcela jinou strukturou vegetace. Ďábel cestou k lesům nalezl ulomený kozorožcův roh, který na chvíli uvolnil esenci hovadna (bude rozebráno později). Několikrát jsme brodili, až nás cesta vyhodila v jakémsi mrtvém bodě – totiž na ostrožně vysoko nad soutokem dvou řek, kde jsme podle mapy neměli co pohledávat. Stopař se vydal na průzkum a přinesl informaci, že přes řeku dole leží padlý strom, který přímo vybízí k mostnímu využití. Tak jsme následovali rady známého adamovského dobrodruha a dobrali se druhého břehu. Vytoužený nocleh u vody se málem nekonal, neboť ze svahu ústilo do údolí nerovné, kamenité, ostrým plevelem porostlé koryto potoka a jediným rovným místem se zdálo torzo oslí stáje opodál. Stopař se vypravil prozkoumat (opět jen zdánlivě) rovné plošinky na svahu. Problém rozlouskl Ďábel, který ještě jednou bedlivě prohlédl okolí řeky a plošinku nalezl. Kvůli celkem oprávněným obavám z přítomnosti velkokapacitních huňáčů jsme veškeré aromatické jídlo svázali do dvou tašek a ty připnuli na větev nad skalní stěnou asi sto metrů od tábořiště.

Vzhůru do dalšího sedla aneb první deštík

Rčení, že krajina se mění před očima, dostalo v Talasském Alatau – a teď, za sedlem Kara Kuldža, i v pohoří Čotkol – zcela nový rozměr. Nikde jinde jsem dosud nepozoroval tak masivní a komplexní změny krajiny během několika málo dnů pěší chůze. Zatímco pouštní údolí řeky Urmaral evokovalo Blízký východ, v údolí Kara Kuldža jsme procházeli Mongolskem a teď po probuzení si všímám zcela kanadských rysů zdejší krajiny – řeka, strmé skály, smrkové lesy... Navíc nikdo z nás netušil, že pestrý kaleidoskop krajin, zapříčiněný geologickým podložím i vlivem mikroklimatu, nás cestou k Saryčeleku ještě nejednou překvapí.

Třeba hned po vyražení do dalšího sedla. Když si člověk odmyslel věnec okolních velehorských štítů a soustředil se pouze na charakter úbočí, mohl lehce nabýt dojmu, že putuje někde v rumunských Karpatech. Především díky podobným druhům rostlin, podmíněných pastvou dobytka a koní.

Milí studenti, jak se vám to líbí? Asi bychom zas měli hovořit o něčem přízemnějším a snáze uchopitelném, než je nehmotný duch krajiny. Například o dětech. Průjem měla v tuhle chvíli zatím jenom Bára, zato druhý leitmotiv jsme – především během dlouhých dnešních pauz – vydatně rozvíjeli. Přispěl k tomu i obrazec kamenného srdce, vytvořený ze suti uprostřed luk na protějším svahu. Tak jsme se probili až nad morénu, kde se vůbec poprvé začalo razantně horšit počasí. Vylezli jsme ještě na výplavovou rovinu těsně pod sedlem, když tu do nás udeřil déšť, kroupy a ledový vichr v plné síle. Urychleně jsme postavili stany – a tu jak fronta přišla, tak odešla a nad Ťan – Šanem se opět rozklenul smířlivý sluneční svit. Protože se ale tak jako tak chýlilo k večeru a navíc nad sedlem se kupila mračna, dost možná věštící další polízanici, rozhodli jsme se už zůstat. Volný čas trávil každý po svém – někdo spaním, jiný psaním, některé slečny z městyse pak čtením History Revue či Respektu. Maxim zatím tiše spočíval na dně batůžku.

Zbývá dodat, že tuto noc stály jen dva stany místo obvyklých tří. Uživatel Mrdníku totiž posoudil nekompatibilitu svého přístřešku s aktuálním vývojem počasí jako statisticky významnou a stal se tak dočasným obyvatelem Jurty.

Příjemné bloudění k jezeru Kara Suu

Veškeré hrozby ze strany počasí se ukázaly planými a přivítalo nás další slunečními paprsky prodchnuté ráno, které ujišťovalo, že letní déšť v této části Kyrgyzstánu je spíše paranormálním jevem. Adamovská sekce výpravy se kromě toho postarala o další obohacení kulturního zázemí vandru. Začal to Ďábel, který pustil z mobilu píseň Vysavač od Standy Kahudy, právem označovaného za doyena českého psychofolku. Jako důkaz budiž uvedeno těchto několik veršíků:

Vysál jsem vysavačem vítr ze vzduchu
Déšť ze šedivých mračen chcíplou ropuchu
vysál jsem modré z nebe štrúdl pohrabáč
nakonec i sám sebe a svůj vysavač.

Od té doby se nám již dříve známý, ale nijak nepřeceňovaný Kahuda, stal maskotem a jeho písně zněly vertikálně i horizontálně napříč Střední Asií. Na Ďáblův průkopnický počin navázal Stopař, který svou věrnou nápodobou „velvyslance rozkoše“ a boskovického rodáka Dana Nekonečného rázem zpopularizoval styl jeho mluvy a především jeho bestiální trrrrrrrrrrrrrrrrr!

Rychle jsme vyhoupli do třetího ze čtyř sedel (3374 m) s vidinou následného celodenního klesání. Nevím, jak si ten sešup užívali ostatní, ale já docela ano – neboť jak často potkáte vápencový kopeček, vyrůstající přímo z rulového podloží široko daleko? A podobných kuriozit tu bylo více.

Pod nejprudším kopcem se opět ukázalo, že náhoda přeje připraveným. Zabloudili jsme do bočního údolí a dostalo se nám pozvání do jurty, kde zlatoústá panímáma ani neuměla pořádně rusky, o jejích potomcích nemluvě. Přesto jsme obdrželi královské pohoštění v podobě chleba, namáčeného v medu, rozpuštěném másle, domácí smetaně či jakési zvláštní, ale velmi chutné mastné pomazánce. Navíc nám hostitelka nasypala do kapes jako kámen tvrdé kuličky sýra, které se zde speciálně připravují a suší na slunci a které – jak jsme později zjistili – najdete v prakticky každém kyrgyzském obchodě. V polévce ani kaši se však nerozpouštějí, zůstávají kompaktní a jediná možnost, jak jimi „provonět“ jídlo, zní – rozdrtit je.

O kus dál v údolí se k Ďáblovi přitočil muž, který se ukázal být žebrákem. Záhy pochopil naši nemilionářskou situaci – ačkoli zde na východě je prakticky každý Čech, který si sem může dovolit zaletět, milionářem. Také jsme s nemalým údivem pozorovali střečkujícího koně, který měl svázané přední nohy a přesto se k ostatním soukmenovcům ve stádě choval jako prvotřídní buran.

U řeky Kara Suu nás místní děda nejprve poslal přes most, pak zaržál, že most je jinde, tak jsme se museli mírně vracet. Přivítala nás soutěska nikoli nepodobná těm karpatským, později rozsáhlá říční niva se solitérními javory. Navečer se našim zrakům zjevila hladina jezera Kara Suu a tehdy už bylo jisté, že jsme dnes „sklesali“ rekordních 1600 m. Po menší debatě o větší hustotě – rozuměj hustotě koňských šišek na lučinách u jezera – jsme se podvolili únavě a rozhodli se čichat těžkou vůni. Ta byla podepřena i neustále se blížícím stádem, které nakonec zůstalo stát jen pár desítek metrů před stany. Po cestě opodál klusalo několik koní, jejichž majitelé táhli rukama dlouhé kulatiny a koně jim sloužili jako nízkorozpočtové náklaďáky.

My hoši, co spolu chodíme (myšleno toliko na vandru :-) jsme se ještě večer naložili do chladných vln Kara Suu (opět psáno kvůli SD – už se nám pomalu blíží okamžik, kdy bude odborářská Skupina dívky oficiálně založena a etablována).

Středomoří ve výšce Tater aneb tamhle za kopcem je Saryčelek

To snad není možný – kde jsme se to najednou ocitli?

Stačilo ráno obejít modravé jezero Kara Suu a člověk pomalu nevěřil svým očím. Abych dodal tvrzení autentičnosti, opět chvíli nechám mluvit svůj deník: „ za jezerem se rozprostíral hotový Mediterán – zeravy, sklerofytní vegetace s výhledem na rozeklané vápencové svahy a štíty, jako by staroslavná krajina antických bájí a římských tóg, jen vykřičníky cypřišů tomu chyběly...šel jsem tudy jako očarován...“ Skutečně – další hřeben byl již vápencový a s tím souvisel další „krajinný překot“, který nás tentokrát zavál kamsi na dalmatinské pobřeží, ovšem s téměř dvoutisícovým rozdílem nadmořské výšky! Očarován jsem byl nejen já, ale zřejmě i Ďábel, a tak – bavíce se o fotografování – jsme svorně zabloudili a chvíli hledali ostatní.

Výstup do pěrevalu Kutarma (2460 m) už zdaleka nepřihrával vznešené antické myšlenky – právě naopak, prodírání se úzkou stezičkou a vysokým trnitým bodláčím v nás budovalo spíše temnou a chladnou gotiku. Ze sedla jsme však poprvé spatřili hladinu bájného Saryčeleku: v tu chvíli nás to tak vzpružilo, že jsme začali rozverně diskutovat o jídle a – všichni už velmi slušně vyhládlí – sepsali vespolek seznam věcí, které koupíme bezprostředně po příjezdu domů. Někdy během dnešního dne se také oficiálně utvořila Skupina dívky, jejímž hlavním posláním bylo:

  1. vytvářet a udržovat optimální náskok před chrťáky
  2. vytvářet a udržovat zdravé napětí v týmu vhodně volenými narážkami
  3. opatřit tento text aparátem připomínek resp. poznámek pod čarou

Jak vidno, úkol c) teprve čeká na své splnění a já tímto vyzývám celou Českou republiku...teda ne, vlastně jen SD, aby se toho s chutí ujala. Respekt k pluralitě pohledů je základním kamenem tolerance. Pome, holky.

Sešplhali jsme k planému ovocnému stromoví a dostali se na krasovou planinu, která se z Kutarmy jevila průchozí, v reálu však byla na samé hraně průchodnosti. Fakt, že poslední vodu jsme z důvodu bezvodé krasové krajiny nabrali v Kara Suu, zvyšoval naši žízeň při prodírání se spletí koberců pichlavých travin. Cesta jako by se někam propadla a když jsme ji později nalezli, vypadala značně zanedbaně. A Sary Čelek stále nikde. Nadešlo období ticha, které by se dalo krájet. Jakýkoli pokus o vtip či zlehčení situace by byl chápán jako roznětka: sociální inteligence nás všech je naštěstí poměrně vysoká, všichni tedy vyčkávali, co bude. A tu se pod námi konečně objevila hladina velkého, mezi horami vklíněného Saryčeleku! Trvalo ještě notnou chvíli, než jsme se probili na vozovou cestu, ale stejně jsme slavili.

Naše nadšení poněkud vyprchalo při prvním kontaktu s lidmi u pobřeží. Babča, které jsem se ptal na možnosti nákupu či přespání někde v okolí, nám evidentně chtěla řádně provětrat prkenice. Nejprve nám nabídla stavbu stanu přímo na jejím pozemku (kde se i s rodinou rekreovala), později nabídla uvaření čaje – vše za nemalé peníze. Prostřednictvím telefonu také informovala o naší přítomnosti správce Národního parku s tím, že nám tam něco prodají, že nám to zařídila. Z čehož přímo křičela provize pro babču ze strany správce.... Protože na břehu jezera nebylo kde přespat a navíc o nás díky této milé bábince už kdekdo věděl, vypařili jsme se za tmy jako pára nad hrncem a přenocovali v nedalekém sadu u lesa. Celková obezřetnost vedla mimo jiné k nahrazení tradičního ohně záložním vařičem.

Kurážní senaři, vítězná hádka a hodokvas v Arkytu

A přece jsme se dočkali. U Saryčeleku jsme ještě navštívili muslimskou kapličku – a pak už se rozložili u mola, přímo vedle průzračné hladiny velkého horského jezera. Několik hodin jsme se oddávali zaslouženým vodním kratochvílím, ve volném čase také Ďábel psal své teze – ano, oba doktorandi výpravy pojali tuto akci jako částečně vědeckou, přičemž jeden bádá přímo zde, druhý si zase tříbí myšlenky s vidinou odevzdání tezí den po návratu... Teprve množící se skupinky místních výletníků – převážně bohatších lufťáckých rodinek z Biškeku – nás přiměly vyklidit pole a uvědomit si, že Saryčeleku bylo sice dosaženo, nikoli však žaludeční satisfakce. A že bez obchodu nám pšenka nepokvete. Padlo tedy rozhodnutí dojít do Arkytu.

Žhoucí, asi patnáctikilometrovou cestu dolů napříč přirozenými ořechovo – jablečnými lesy (zdejší unikum) zpestřovaly zejména víc než plně naložené náklaďáky sena. Kurážní senaři vytvořili včera na polích pod Saryčelekem kopky, které ráno narvali hlava nehlava na korbu – a teď se postupně jeden vůz za druhým odvážně řítil po vyprahlé cestě, zanechávaje za sebou prašné kumulonimby a v mnohých případech i povlaky sena na větvích okolních stromů. Tak nějak asi vypadá úprk slona indickou džunglí.

Hlad sílil a my jej zkoušeli překřičet zpěvem moravských lidovek. Už téměř na dosah roztahaného Arkytu nám cestu zkřížila závora a budka u cesty, z níž vyšel usměvavý mladý muž a bez mrknutí oka si řekl o 400 somů na osobu. Prošli jste národním parkem, tak plaťte. V tu chvíli ve mně vzkypěla žluč. Za prvé, národním parkem procházíme už druhý den a nikde žádná cedule, označující jeho rozsah. Za druhé, není tu vůbec žádná infrastruktura. Za třetí, nevyužili jsme nejmenší služby, všechno si neseme s sebou, jíme z vlastních zásob a dokonce ani oheň nerozděláváme. Tohle jsem vmetl mládenci do tváře a když trval na svém, ostentativně jsem poodešel pryč. Můj rozčilený manévr měl za následek, že chlapík zvedl telefon a volal kamsi vyšší instanci. Mezitím jsem trochu vychladl, vrátil jsem se a po dohodě s ostatními začal s ostatními vyjednávat o snížení ceny. Šlo o to, že Kyrgyzové platí za vstup 30 somů, zatímco cizinci 400. Trošku nepoměr, co říkáte? Pasmatri, ja Čech – ty Kyrgyz – ja čelavěk, ty čelavěk, povídám chlápkovi. Pačemu mně platit tolko děněg? Chlapík opáčil, že u nás jsou dolary a ať si spočítám kurz. Vyvedl jsem ho z omylu – nejsme Američané, ale Češi, kamaráde. A koruna je zhruba 2,40 somů. A taky jsme studenti... Chlapík ještě kamsi zavolal – a rázem jsme mu mohli místo 400 somů dát pouhých 40!

Úspěšné proplutí nástrahami postsovětské či možná predemokratické byrokracie jsme oslavili v prvním stánku zajímavým makovo - sezamovým nanukem. Žaludky zavětřily. Takže asi o kilometr dál, už v Arkytu, jsme se usadili na zahrádce za smíšeným zbožím a jali se nakupovat. Sušenky, bonbóny, čokolády...co však především: patnáctikilový arbuz, meloun!!! V zahrádce s kulisou košů po okraj naplněných flaškami od vodky se strhl nehorázný dlabenec melounové dřeně. Stažené žaludky se bránily, ale my je stále víc a víc nelítostně pěchovali sladkou červenou dužinou. Skoro jsme pak už nemohli pozřít ani sušenky či bonbóny...Kdo nezažil osmidenní hlad při náročném přechodu dvou pohoří, neuvěří, čeho je budoucí elita národa českého schopna.

Jediné, čeho se v obchodě nedostávalo, byl chleba. V jednotě nám paní slíbila, že ráno si můžeme dokoupit. Na dotaz, kdy otvírá, se srdečně zasmála „kruglosutočno“ a že ji máme ráno vzbudit. To už jsme totiž věděli, že maršrutka odsud jede v šest ráno. Takže jsme procházeli tmícím se Arkytem, oslovila nás místní učitělnica, která se chlubila tím, že umí anglicky, ubytovává turisty a píše se o ní dokonce v příručce Lonely Planet. Domluvili jsme se, že se k ní možná vrátíme. Chtěl nás ubytovat i jeden sedlák, ale za vyšší peníze. Posléze jsme zaujali místo ve svažitém sadu prakticky ještě ve vsi. Pod širou hvězdnou kupolí. Šikovnému starci výpravy se při rozdělávání spacáku podařilo rozšafně odkopnout zrcadlovku do strže, ale foťák naštěstí Seňorovo proroctví odmrštil a vydržel v celku.

Kruglosutočno, hra na sardinky a hvězdný širák

Včerejší hodokvas nezanechal v žaludku mnohých tak tragické následky, jak by se dalo po více než týdenním půstu čekat. Autor těchto řádků po spořádání půl kila sušenek, vypití petlahve džusu a snězení asi 4 litrů melounu dokonce večer nešel ani na malou. Tak vypadá zarovnání deficitu v praxi. Imaginaci nitrožaludečních pochodů členů skupiny však nechám ryze na fantazii laskavého čtenáře.

Dobelhali jsme se k obchodu, který spoře svítil, a vzpomněli si na včerejší slib prodavačky. Rusofilní část výpravy – Renča a Ondera – zašla za obchod, aby se pokusila vzbudit prodavačku. Stáli jsme u pootevřených dveří, zlehka na ně klepali...nic. Tu se z jakéhosi šíleného kurníku za našimi zády ozvala slitina zabručení, kníknutí a následně převalení, korunovaná ospalým „sičas atkryju“... Člověk se v nonstop otevřených kyrgyzských kvelbech dočká zajímavých věcí. Alternativní nocleh prodejců je jen jednou z nich.

Pár minut po šesté přisupěla maršrutka a polopouštní až pouštní krajinou na samé hraně Ferganské kotliny nás dovezla na křižovatku v těžebním městě Taš – Kömür (kyrgyzsky Roh). Opravdu se jedná o samý roh Kyrgyzstánu, roztahaný Uzbekistán je už takřka co bys černým uhlím dohodil. Čekalo nás trochu delší handrkování s ochotnými, ale drahými taxikáři, jedoucími do Biškeku. Když nás neustálé zdůvodňování naší nízkorozpočtovosti omrzelo, prostě jsem vytáhl kytaru a začal přímo u stánků vedle rozpálené krajnice hrát. Taxikáři chvíli koukali, kdy to s ten blázen skončí a turisťáčci nasednou, a když nenasedli, dali pokoj. Nakonec jsme se vměstnali za docela rozumnou cenu 600 somů do jednoho auta.

Za Taš – Kömürem jsme se vnořili do mordorské krajiny sluncem vyprahlých, spečených kaňonů s hlubokým korytem Narynu. Pohled z okýnka byl natolik impozantní, že jsem si začal na papíře veršovat:

Chvěje se vzduch
Nad rozpálenou pouští
Chvěje se vzduch
V roklinách spoutaných žárem
Chvěje se vzduch
Horký vítr rozčesává houští
Pelyňků wádí a ovčích farem

Tak jsme projeli soutěskami a otočili se i kolem Renčou proklamované vodní nádrže Toktogul, která je prý největší umělou vodní plochou v zemi. Samotné město Toktogul řada z nás nespatřila, bdělý architekt Stopař však v duchu vávrovském naznal, že k šumnému městu měla ta alej zapáchajících benzinek a zevlujících trhovců skutečně daleko. Kdesi uprostřed cesty náš řidič zastavil u příjemné čajovničky, kde jsme si dopřáli pár místních pokrmů. Naše žaludky tak měly tu čest seznámit se s kuurdakem (polévka s vařeným beraním masem), manty (trochu obdoba pelmeňů ) a dalšími vybranými lahůdkami.

Následné pozvolné stoupání do sedla ve třech kilometrech jsme si docela užili, opět si potvrzujíce krajinné proměny z pouští přes lesy a louky až po náhorní stepi s vydychujícími plícemi ledovců. Při sjezdu z nám již dobře známého sedla do Kara Balty, potažmo nížiny u Biškeku, jsme míjeli v serpentinách protijedoucího šedovlasého cyklistu, před kterým jsme zhluboka smekli pomyslný klobouk.

V Biškeku jsme se nehodlali nijak zvlášť zdržovat a vzali proto zavděk maršrutkou, která jela přímo ke vstupu asi 40 km vzdáleného národního parku Ala Arča. Bohužel to byla zároveň poslední tohodenní maršrutka, ergo čítala sice 13 míst k sezení, zato úhrnem 34 pasažérů. Než se nám podařilo vymotat z rozpálené aglomerace, řeknu vám, že jsme zakoušeli středně až silně saunoidní pocity. Sociální vzorek uvnitř této živoucí konzervy lidských šprotů zahrnoval nejen místní a nás, nýbrž také francouzskou učitelku angličtiny, se kterou se dala Renča do řeči a která nás u brány do Ala Arči vyprovodila milým úsměvem. Trochu méně mile se zachoval řidič, který si bezevšeho naúčtoval 20 somů za bágly navíc.

Osiřeli jsme za počínajícího soumraku a řešili otázku, kde tu dokoupit zásoby. Zmocnila se nás jakási sovětismem prošpikovaná babča a zavedla nás na blízký dvůr, kde se nacházely hned dva obchody. Totiž – obchody. Představte si, že přijdete domů, vybrakujete spižírnu, obsah naházíte do maringotky – a už jen lákáte turisty, ať si jdou nakoupit prošlé zboží za skvělé ceny s vysokohorskou přirážkou. Chleb nětu, salám halal připomínal konzistencí spíše cosi mezi gumou a houbičkou na nádobí. Padlo tedy rozhodnutí, že přespíme někde opodál a zítra podnikneme výpad zpět k nejbližšímu regulérnímu obchodu. S těmito myšlenkami jsme se uhnízdili v borovém hájku nedaleko široké kalné řeky a kvůli jisté nenápadnosti na samém kraji národního parku raději nocovali pod hvězdnatou kupolí.

Divotvorný nákup, legendami opředení Češi a dobytí Raceky

Mančaft naznal, že se jde do dalších hor a tak je potřeba si vyprat. Proč ne, alespoň přišel řádně ke slovu slovutný jelen... U velkého prádla nás kluky vyrušil rybář, ale naštěstí se nic nedělo. Naopak. O něco později jsme se Stopařem vyrazili na výzvědy ohledně obchodu – a po nějaké chvíli pěší chůze po silnici zastavilo auto. Z něj vyskočil usměvavý rybář jménem Nurlan Muratov, pravil, že v civilu je manažerem firmy s elektrosoučástkami až v Karakolu a co hlavního – že nás sveze k nejbližšímu obchodu v Kaškasuu. Tam jsme se Stopem rozjeli velký nákup podle svého gusta i podle pokynů našich souputníků: Nurlan na tomto dění aktivně participoval, pořád se vyptával, zda je to všechno, co ještě chceme, mísil se do hovoru prodavačce i Stopařovi a já z toho měl za chvíli totální bilingvně interpersonální herberk. Když zjistil, že ani tady nemají chleba, ihned brnkl kámošovi, ať jej koupí v další dědině Bajtik. Tam nás rovněž zavezl, chleba vyzvedl, kámoš načepoval benzín do vařiče a Nurlan nás k němu posadil s tím, že nás doveze až do samého centra národního parku, kam je to pěšky víc než 12 kilometrů.

U brány jsme vyskočili z auta, předali jídlo ostatním a vychrlili, ať se pobalí, že jedeme. Během pěti minut jsme naházeli sušící se svršky do batohů a domluvili si s šoférem rozumnou cenu, za kterou by byl ochoten nás zavézt k alpinlageru Ala Arča. Jak se později ukázalo, kyrgyzští šoféři jsou buď natvrdlí, trpí sklerózou, nedoslýchavostí, nebo právě většina z nich svorně vyprázdnila močový měchýř a jsou tedy vyčuraní. Nurlanův kamarád při platbě nevěřícně protočil panenky s tím, že chce přece 150 somů za osobu, nikoli za všechny! Vytrénován předchozími excesy jsem mu s ledovým klidem oznámil, že hodláme respektovat předchozí domluvu. Kupodivu nedělal zvláštní potíže, jen beze slova nasedl a odjel.

Mimochodem, tím, že Ala Arča je pro biškekáky totéž co Berounka pro pražáky nebo Macocha pro brňáky, jde už docela o turistický park, jehož atmosféru podtrhují nádherně nevkusné sochy, např. kozoroha, rozeseté po okolních skalách. Alpinlager Ala Arča pak znamená shluk budov, z nichž nejvýrazněji působí ta s jedovatě červenou špičatou střechou. Vybaveni horalským oděním, vrhli jsme se v ústrety dalšímu horskému dobrodružství. Už sám nástup dával tušit, že půjde klimaticky a vegetačně o zcela odlišné pohoří než Talasskij Alatau nebo Čotkol: zatímco dole, u vstupu do NP, jsme hleděli do korun borovic, modřínů a všudypřítomných pásů rakytníku, tady začínaly poctivé smrčiny s bohatým křovitým podrostem.

Jednou jsem se u psaní fytosnímku natolik zasnil, že mi ostatní zcela nepoeticky zdrhli. Vzhledem k faktu, že o kus výše se cesta větvila a jedna větev se pak opět rozdrobila na několik dalších, získal tento můj chlebíček pikantní příchuť. Chvíli jsem se drápal tam, pak slezl, uřícený se ptal kolemjdoucích, zda neviděli bandu s batohy, pak zase šmejdil onde, znovu se vrátil...Maně jsem si snažil vybavit útržek Stopařovy mapy, kudy vlastně máme pokračovat: hlavním, či bočním údolím? Vysupěl jsem do pásma jalovcové kleče, křičel na plné pecky, houkal jako sova, mával ostošest, ale nic. Anabáze skončila šťastně a prostě nalezením skupinky vartující pod velkým balvanem.

Jak už bylo avizováno, Ala Arču zdobí tu a tam menší řetězce turistů, směřující především nalehko k vodopádu a zpět. Potkali jsme tu řadu národností, dokonce slovenské letušky, které v šatičkách a půvabných kozačkách zdolávaly nástrahy divoké ťanšanské přírody (a šel s nimi pilot... že by bájný Herodek, zmiňovaný už v letadla Moskva – Biškek?) Naši cestu však zkřížily z našeho pohledu daleko významnější perzóny. Totiž oni dva Češi, kteří asi dva dny před námi putovali k Saryčeleku a o nichž jsme slýchali vyprávět ve stepích a jurtách! Jiří a Honza (zejména Jiří) ztělesňovali somatotyp skutečných namakanců, kteří se řítí horami hlava nehlava a jejich výbava tomu odpovídala. Nevěřili Stopařovým polobotkám, s udiveným úsměvem sledovali kytaru. Prozradili nám však také poměrně nemilou věc: do Kazachstánu se s jednovstupovým vízem nedostaneme. K takové srandě je třeba si opatřit vízum vícevstupové, snad jen o 5 USD dražší. Oni sami to nevěděli, celníci je beze všeho pustili ke Kazachům, ale zpátky už se jim je pouštět nechtělo – prý to vyřešil vesměs mastný ouplateček. Poděkovali jsme za tyto informace a rozloučili se bujarým :“ však se ještě potkáme, Kyrgoš je přece malej“ :-)

O něco později jsme pokecali i s kamarády Honzy a Jiřího, o něco málo normálnějším tempem pochodujícími mužem a ženou. Za potokem se prudce měnil ráz doposud převážně traverzového výstupu – cesta se zhoupla do strmého kamenitého svahu, který mizel kdesi v oblačných výšinách. Začalo se chýlit k večeru a dosud přívětivé počasí nabylo neveselých rozměrů mlhy, studeného větru a deště. Probíjeli jsme se horskou pustinou stále výš a výš: ani změřit naši výšku jsme nedokázali, džípíesce došla baterka, nezbývalo nám tedy než doufat, že nepřejdeme basecamp Raceka (3376 m).

Naštěstí nepřešli. V řídkém studeném dešti jsme dorazili do prostoru vedle morény: z mlhy čouhala kamenná chata, sem tam se zpoza nízké kamenné ohrádky jako duch zjevil stan. Podřimovalo tu celé stanové městečko, více méně rozdělené na tři hlavní „hrozny“. My si našli plošinky v prostředním „hroznu“, rychle postavili stany a bez dlouhých řečí zalezli.

Vysokohorské vězení aneb Pik Latrína to jistí

Ráno mělo nebe barvu chcíplé myši.

Nad hlavami se proháněly studené cáry mlhy, sem tam sprchlo: když už se přece jen zdálo, že nadvláda nesměle modré oblohy zvítězí, přišveholilo další mrholení zespoda z údolí, odkud pantáta výpar pumpoval mocné měchy mraků a s železnou pravidelností jimi celý den neúnavně zásobil předpolí Aksajského ledovce. Bylo to trochu k zoufání – člověk si chtěl udělat v této vysokohorské pustině drobnou kondiční procházku, ale nemohl tak učinit bez rizika zmoknutí či prochladnutí.

Prakticky jediným typem rekreace se nám v průběhu dne stalo několikeré dobytí morénového valu, pracovně nazvaného Pik Latrína (o čistotě kadibudky situované za tímto valem se nelze zmínit ani eufemisticky, člověk by totiž musel být kurva sprostý!). Přes jisté náznaky protékání, zesílené nadmořskou výškou a výrazným zvratem počasí v posledních dnech, jsme však tento den přečkali ve zdraví a dokonce se ani nenudili. Konečně přišel na své náš dosud převážně skrytý Maximek, History Revue a Respekt jsme četli snad už vzhůru nohama, Ďábel psal teze, Ondera písňové texty a Stopař kreslil mentální mapu okolí tábora Raceka. Odpoledne jsme též požádali mladičkého správce o otevření liduprázdné chaty, kde jsme se sesedli nad mapou a provedli plánování variant následujících dní.

Plán zítřka by se dal v kostce shrnout následovně:

Ještě něco k sociální struktuře tábora. Příliš jsme se nedružili, stany byly totiž okupovány převážně Rusáky a jejich ostentativně předváděná nulová tolerance k abstinenci a naopak neoddiskutovatelná afinita k vodce vedla k postupné proměně ranních diskutérů v polední halasné baviče a brzce večerní motovidla, která jen stěží dokázala dosíci věršiny Pik Latrína. Typicky šlo o alpinisty, toužící se v případě vylepšení počasí podívat na zaledněný masiv nejvyššího vrcholu v okolí, Pik Korona (4895 m).

Nejvyšší fotbal, baseball, koncert i hymna

Přiznávám, v noci jsem moc nespal. Mohlo to být zaviněno celodenním ležením stejně jako určitou nedočkavostí či vírou v rázný obrat povětrnostních podmínek. Ještě večer nám totiž onen zmiňovaný „údolní měch“ poskytoval pramalou naději. Párkrát jsem vykoukl ze stanu a viděl nad sebou utěšenou hvězdnou klenbu... Ještě se ani nezačalo rozednívat, když mi do uší dolehl rachot cepínů, karáblí, skob a tlumené ruštiny. Ta hovada ožralá, co včera skoro nemohla chodit, byla už před pátou sbalena a rytmickým klapotem pohorek se vzdalovala dobýt Korunu Kyrgyzského Alatau!!!

Někdy v té době dopadly dva malé kamínky na plachtu Mrdníku i Jurty, načež se mi z úst vydralo nekonečnovské trrrrrrr!, a bylo jasné: jde se! Během hodiny jsme se v tichosti sbalili, něco málo pozřeli a vyrazili vstříc dosud temným, ale už svítáním narůžovělým štítům. Tiše jsme šplhali morénovým valem, s výhledem na protější, sluncem již zalité „himálajsky“ laděné hřebeny, tetelili se chladem a úpěnlivě si přáli, ať to Slunce již konečně pronikne i sem dolů. Než se tak stalo, dobyli jsme tzv. „pásmo blbosti“ (Bářin nápad), které začínalo přibližně ve 3700 metrech a – jak jsme později konstatovali – končilo ve 4200 metrech. I díky tomuto fenoménu jsme často odpočívali, popíjeli vodu a kochali se blížící se sluneční záplavou uprostřed liduprázdných ťanšanských hor... Při pohledu na protější, prakticky rovnou horní část ledovcového splazu, vznikl nápad poslat fotky Miloši Vraspírovi a navrhnout mu, aby se příští hokejový turnaj Bobří Stopy přesunul z Vyškova či odkud právě na Aksajský ledovec.

Po zdánlivě nekonečném výstupu se před námi objevilo sněhové plateau s výhledy na nedaleký Biškek i horoucí Kazachstán: doslova v PRAVÉ POLEDNE se rozjásaná Skupina Dívky bujaře vydrápala na vrchol Pik Učitele (4540 m) a udýchaní páni tvorstva se tam o pár minut později doplahočili také (vytvářím si genderové předpolí pro jeden z následujících odstavců). Rozdivočení z výškového rekordu, nádherného slunce, nevinné hradby mráčků kdesi za čtvrtým údolím a snad i z nedostatku kyslíku jsme začali vyrábět neskutečné hovadno (už se blížím jeho definici). Nejprve Bára pustila do mobilu Kahudův Vysavač, na který jsme si s chutí zatrsali: pak jsme si – zcela vážně a s noblesou – zazpívali českou hymnu, „tu našu“ Ta Jižní Móóóóóraváááááá... Mezitím Ďábel nafoukl míč, hráli jsme nejvyšší fotbálek a za pomoci kytary / pálky i nejvyšší baseball: vyhloubil jsem rovněž „bobistické“ koryto do vedlejšího sedýlka, holky vytvořily ve sněhu nápis „Pik Učitel 4540 m“... Byla to hodina vyplněná aktivitou, smíchem, radostí a v neposlední řadě také lapáním po dechu. Je vidět, že Roman Horký svou divokou píseň Honolulu skládal v nížinách příbrněnských – tady by totiž její interpretaci nepřežil. I sedmilitrové autorovy plíce tu dostaly pořádně na frak.

Zářící, ale už trošku unavení jsme se po hodině odpoutali s pohledem na lavinózní svahy protější Korony, kde jsme tušili pomalu se sunoucí tečky včerejších notoriků. Sestup sutí a mezi skalními štíty vykazoval jisté baletní prvky, popřípadě sjezdařské nasazení Ondry Banka v Kitzbühelu. Při tomto kalupu nám náhle do uší vnikl zlověstný rachot stíhaček či bombarďáků, užuž jsme čekali, kdy se nám nad hlavami přeženou spojenecká letadla a zamíří směr Afghánistán. Vyloupla se z toho však jen nevinná kamenná lavinka při hraně Aksajského ledovce. Nevinná byla natolik, že ještě dobrých pár desítek minut se nad morénou u Raceky vznášelo prachové mračno...

Když jsme v pozdním odpoledni dorazili zpátky do Raceky, panovalo zde vedro snad téměř ke 20°C. I proto jsme večer věnovali očistě, hygieně, vaření či sušení, provedli jsme také dokonalý svlek buned. Já se navíc vrhl do nelehkého popisu čehosi, co už jsem v tomto zápise vícekrát naznačil – totiž tzv. hovadna. Nyní konečně nastává ta pravá chvíle seznámit čtenáře s několika základními tezemi tohoto dosud neprobádaného fenoménu.

Termín hovadno je dost možná inspirován termínem komično, potažmo srandovno z úst pánů Voskovce a Wericha... Hovadno – to je nehmotné ovzduší, atmosféra, která se může utvořit – a také se často utváří – je – li více chlapů pohromadě. Je esencí humoru, a to tou nejryzejší. Někoho může pohoršovat a – dámy prominou – často to bývá právě něžné pohlaví, které v aktuálně zhovadělých protějších vidí jedince zastydle pubertální exempláře... Hovadno se rodí z dvousečné schopnosti mužů zůstat po celý život nezbednými kluky – a zároveň se podívat na sebe sama s jistou mírou tolerance a velkorysého nadhledu, často pod netradičním až kuriózním úhlem pohledu. Ano, je tomu tak – hovadno opravdu nedává žádný smysl: je totiž smyslem samo o sobě. Nezesměšňuje nikoho z přítomných, často ani nepřítomných, tryská prostě z hloubi surrealisticky kombinatorické chlapské duše. Podmínkou přítomnosti hovadna je naladění alespoň části kolektivu na zdánlivě nerozumnou, ve skutečnosti však skrytě kongeniální vlnu, na níž se může – chce – li – zdarma svézt i zbytek.

Hovadno prozařuje šeď kalných dní: hovadno zpestřuje a okořeňuje mezilidské vztahy: hovadno pomáhá budovat zdravé napětí mezi mužem a ženou. Ovšem pozor – jako s každým vzácným zbožím, ani s hovadnem to nelze přehánět. Došlo by pak k nežádoucím jevům jako jsou inflace hovadna, povýšení hovadna nad běžný život či provozování hovadna na úkor povinností. Proto, milé dámy, díky za vás a vaše realistické vidění světa: neboť právě ono nás drží v rozumných intencích a zároveň umožňuje hrát hovadnu důstojnou roli koření, nikoli chleba té naší pozemské pouti.

Další UČO, kyrgyzské školství a stopování načerno

Dnešní nocleh by svým pojetím kvalitou téměř snesl srovnání s někdejším „jablečným“ nocováním za Urmaralem. Na to, v jaké se uskutečnil výšce, jsme spali skutečně báječně a žádný brzce – ranní Kahuda nás tentokrát nerušil. Místo toho jsme si již v paprscích vysokého dopoledního slunce pokojně sbalili věci a vykročili na sestupovou cestu zpět k alpinlageru.

Pod oním balvanem, kde na mně zbloudilého nedávno kamarádi čekali, se rozvinula jedna z četných zajímavých diskuzí, kterými náš kolektiv doslova oplývá a hýří jako peřím rajka. Tentokrát se týkala vývoje naší postmoderní společnosti, zařazení sociálně vyděděných jednotlivců do této společnosti a příbuzných témat. Skoro dvě hodiny jsme vydrželi takto filozofovat, aniž by se nám zvlášť chtělo dobýt civilizace. Nakonec k tomu přece jen došlo: v lágru Ala Arča jsme si koupili nanuky a chystali se chvíli odpočinout.

„Nejste vy Češi?“ zaznělo nám za zády. A už se z partičky ruských cyklistů vyloupl drobný klučina jménem Jindra Košťál, toho času studující Ekonomicko – správní fakulty na Masarykově univerzitě. Takže po předloňské příhodě na turecko – gruzínských hranicích další UČO. Prý pracuje přes léto jako učitel angličtiny na jazykovce v Biškeku a dostal se k tomu přes program International Society for Ecology and Culture (ISEC). Vida nás, odpoutal se od svých ruských přátel a jal se chvíli vyprovázet naše kroky po silnici dolů. Přitom vyprávěl řadu zajímavých postřehů a historek z kyrgyzského života i školství, založeného na ryze plzeňské jurisdikci. Magisterský diplom je tu k mání za 500 USD, což v některých z nás vzbudilo jistě zajímavý námět k obohacení životopisu. Teď ale vážně – pokud středoškolský i vysokoškolský učitel svorně pobírají po 2000 somech (800 Kč) měsíčně, pak jim nezbývá nic jiného, než vplout do vlnobití šedé ekonomiky a snažit se tam se ctí surfovat, aby uživili početné hladové krky. Většina Kyrgyzů – mimo těch, co tam žijí – údajně nikdy nebyla v horách, považuje je za cosi nehostinného a škaredého, když už – tedy k Issyk – Kulu na pláže, do početných biškeckých parků nebo do bejváku k telce.

Když se s námi Jindra rozloučil a šlápl do pedálů vstříc Biškeku, zkoušeli jsme stopovat sporadicky jedoucí auta. Tuhle nás krokem předjížděla jakási cisterna: čipera Stopař v poklidu nastoupil na její zadní rampičku a se svým klasickým šarmem se pár set metrů vezl, aniž by dal řidiči vozidla na srozuměnou, ach na srozuměnou, že má s(S)topaře... Nejednalo se v tomto případě o autostop, nýbrž o autoStop. Posléze jsme se všichni svorně – a hlavně zdarma – svezli rozhrkanou dodávkou k závoře u vstupu do národního parku Ala Arča a vydali se nocovat do lesíka, který jsme už znali z minulé návštěvy. Doslova jako doma.

Remont obuvi, další plány a zlomený autobus

Kyrgyzské maršrutky mají ve zvyku vyjíždět z místa startu velmi brzy ráno, což se projevilo při jízdě z Arkytu do Taš – Kömüru a nakonec i dnes, kdy jsme se už krátce po sedmé vezli vstříc Biškeku. Obyčej to je nadmíru užitečný, prodlouží totiž návštěvníku den a tedy i jeho potenciální akční rádius.

V kyrgyzské metropoli bylo nutno vyřídit několik neodkladných záležitostí. Především Renčinu pohorku, jejíž přední část se na dvou místech začala zubit jako žralok. Hned po výstupu z maršrutky jsme na Ošském bazaru zmerčili ceduli „remont obuvi“ a usměvavý opravář se své role zhostil, jak nejlépe uměl. To znamená, že se Renči zeptal, kolik je ochotná zaplatit (100 somů), čapl botu a chvíli si s ní pohrával pod bytelným šicím strojem. Výsledek – do boty sice nadále pršelo, ale už se tam alespoň neusazoval prach a kamínky.

Další neodkladnou věcí se jevilo promptní zalepení našich žaludků levnými, avšak hutnými pokrmy ze supermarketu Narodnyj. Zvláště jogurt Smetana, disponující obsahem tuku 15% (odtučněný) a 20% (polotučný) mi šel velmi k duhu (a Stopařovi k neduhu). Následujících několik hodin jsme strávili u pomalého internetu v samém centru města. Toto sezení mělo řadu pragmatických důvodů. Především – kyrgyzští mobilní operátoři se do značné míry ukázaly jako nekompatibililní s českými. Veškeré sliby Vodafonu, že má uzavřenou smlouvu s místním Megacomem, se projevily jako liché. Stopař by mohl povyprávět o svých hovorech s vodafoňáky Lenkou, Milošem a blíže nespecifikovanou „kravkou“, která mu včera večer u řeky prozradila „pane Schmid, víte o tom, že hovor je zpoplatněn?“ Volání po spravedlnosti se dočkalo odezvy až v ČR a Stopař či Renča vám ochotně povypráví... Díky nemožnosti dorozumět se s domovem skrze mobil – s výjimkou Báry, která díky funkčnímu T-Mobilu stoupla u všech ostatních v ceně a mohla si dovolit o to více stěrů - jsme se v místech tušeného Internetu chovali jako pověstní švábi u rozlitého piva.

Mimoto jsme řešili otázky, kam dále. Nadšení pro původně plánovaný Kazachstán u většiny z nás opadlo již při setkání s Honzou a Jiřím. Po krátké debatě, z níž čišela snaha domluvit se v míru a bez hádek, jsme se usnesli, že tedy Kazachstán pouštíme k vodě. Vyvstalo několik dalších možností – rezervace v údolí řeky Naryn, stepní jezero Song – Kul či putování pohořím severně od Issyk – Kulu – Kjungej Alatau. Zevrubný průzkum webu ale naznačil, že z hlediska krajiny a dostupnosti bude nejlepší variantou svezení se ke „kyrgyzskému moři“ a následný přesun do pohoří Těrskej Alatau, kam jsme původně chtěli zamířit až po kazašském intermezzu.

Zběžně jsme si prohlédli centrum Biškeku – tomuto městu budiž ještě věnován podrobnější komentář ke konci tohoto textu. A zatímco maršrutky vyjíždějí zpravidla brzo ráno, autobusy tu zase s oblibou vyrážejí na noční poutě. Výjimkou nebyl ani ten náš v 19.50, do kterého jsme vlezli s přesvědčením, že ještě před půlnocí budeme v přístavním městečku Kadži – Saj na jižním pobřeží Issyk – Kulu. Kdo by tušil, že právě začíná „jízda smrti“?

Autobus vypadal na první pohled nevinně, možno říci až luxusně. Malý zádrhel se objevil ještě před startem: řidič spolu s pomocníky začal do nákladového prostoru pěchovat jakési bedny plné zboží či snad nějaké matrace, jimiž zaplnil i vydatnou část zadku autobusu. To vše v době, kdy už jsme seděli na svých místech a pražilo do nás dusno uzavřené místnosti bez klimatizace. Hlavní nápor na naše unavené duše i těla však započal až s jízdou samotnou. Oproti původním očekáváním, že řidič bude chtít být na místě co nejrychleji, bus všude možně zastavoval. Vymetal kdejaké parkoviště s prodejci ovoce a zeleniny, různé bleší trhy. Pořád se něco nakládalo, vykládalo, někdo nastupoval či vystupoval – což je v případě autobusu normální činnost, ne však v momentě, kdy dotyčný nastoupí a vystoupí čtyřikrát během jednoho krátkého zastavení. Postavičky občas nabývaly pašeráckého či mafiánského vzezření, řidič si vesele kšeftoval, každou chvíli se také přeskládával náklad za našimi zády, což se neobešlo bez různých úhybných manévrů. Přestávek přibývalo, intervaly mezi nimi se krátily a my – trochu vyplašení, kam jsme to vlezli – jen sledovali bohorovné, nevzrušené obličeje kyrgyzských spolujezdců. Někdy už v hluboké noci navíc přistoupil strejda s projevem hodným fotbalového fandy, který si sedl kousek od Báry s Ďáblem a co chvíli se nesl éterem jeho silně podnapilý monolog. Za těchto okolností byla naše občasná dřímota zlatým zrnkem ukrytým hluboko ve skalách... Na jednom z odpočívadel nedaleko Balykčy jsme trávili podezřelé množství času. Ďábel dokonce vylezl ven za účelem zjištění ceny jídla v motorestu. Vrátil se s ironickým úšklebkem, že řidič vozu se tam oddává lukulským hodům a že jeden Kyrgyz vyprázdnil trávicí trakt přímo před Ďáblem, když do něj předtím ještě taktně narazil.

Što slučilos? Nevydržel jsem nakonec ten více než hodinový nihilismus a dostalo se mi odpovědi – avtobus slomilsja. Žďom drugovo. Výborně. To jsme potřebovali slyšet. Během půlhodiny se přiřítilo poslední noční vozidlo na trati Biškek – Karakol, kompletně celý autobus se přeskládal a mohlo se pokračovat v jízdě. No – jízdě. Silnice tu znenáhla nabyla charakteru tankodromu, takže vodorovná poloha na vyhřívané plechové zadní části vozu mohla dost dobře vést k otřesu mozku. Naplněná petlahev pod hlavou tyto otřesy přece jen trochu zmírnila, takže jsem usnul jako nemluvně a probudil se teprve těsně před Kadži – Saj.

Hodinky ukazovaly 3.20, když jsme se napůl zmrzačení z podařené jízdy vypotáceli ven a kráčeli rovnou k nedaleké hladině Issyk – Kulu. Na hraně pláže a jakési zídky, pod jedním ze stromů, jsme rozbili stany a společně s Ďáblem jsme ještě narychlo hrkli do teplých vod kyrgyzského moře. Teprve potom následoval více než zasloužený pozdní nocleh.

Hrajeme si s míčem, hippostop a sedmero býků

Vstávání těsně před polednem a vidina celodenního ráchání se ve vlnkách – tomu se říká vyhlídky! Trochu je kalil mírný ranní déšť a dopolední proměnlivo. Odpoledne se však sluníčko přece jen usmálo a popustilo uzdu toliko bratru vichru.

Občas za námi přišel někdo z místních a starostlivě se ptal, zda nás v noci někdo neobtěžoval či zda nám něco nechybí – okrádání spáčů je tady asi docela běžnou praxí. Já bohužel hned zrána pohřešil brýle: buď jsem je nechal již v tom druhém nočním busu, nebo někde pokojně a tiše odpočívají, pohřbeny načervenalým pískem pláže. Už jsem se s nimi nesetkal. Na rozmrzelost z nemilé příhody však nebyl čas – vrhli jsme se do víru vodních radovánek, v čemž nás vydatně podporovala Ďáblova mičuda. Čas od času zahřímal opravdu silný poryv, který vyrval míč z naší náruče a vyslal jej vstříc příbřežním dálavám. Doplavat neposedný míč bylo stále těžší, jednou jsme jej dokonce museli dobíhat skoro kilometr po břehu a vytvořit si náskok, než vítr balón dožene k nám...

Kolem páté odpoledne jsme se přece jen zvedli, oprášili a vypadli zkoušet stopařské štěstíčko na zastávku v Kadži – Saj. Kadži – Saj v těchto místech, to bylo spíš daleké předměstí s makadamovou cestou uprostřed, prostě pár omítnutých, pár rozestavěných a pár opuštěných domů, kurníků či hotýlků. Po nějaké době nás vzala maršrutka kolem jižního břehu jezera až do vesnice Žele Tobe. Cestou jsme mohli pozorovat úzký pás obdělávané krajiny, za nímž se tyčila semiaridní hradba Těrského Alatau s tušeným výskytem ledovců v zázemí. Kopce občas budily dojem, že jsou vystavěné a poslepované z hlíny a musí stéct při prvním deštíku. Už celkem nedaleko Karakolu nás zaujal jiný fakt – zdejší vesnice se zdály na kyrgyzské poměry až nevídaně bohaté, domy měly fasády, střechy, kolem silnice vedlo veřejné osvětlení...Spolucestující mezi sebou hovořili hlavně rusky. Nejspíš jsme se dostávali do míst osídlených ruskojazyčnou komunitou.

Z křižovatky za Žele Tobe jsme se pěšky vydali k Žeti Oguz, tedy opět horám v ústrety. Řada taxikářů, ovlivněná blízkostí hlavního turistického lákadla celého státu, kterým toto pohoří nepochybně je, se z nás snažila vyrýžovat, co se dalo. Více než dvoutýdenní zkušenosti nám však zabránily sednout na lep a s říznou rázností jsme všechny odmítli. Jen když jela kolem bryčka naložená senem a dva veselí chasníci nás vybídli, ať naskočíme, po menším váhání jsme tak učinili. Ony rozpaky měl na svědomí hlavně pohled na chudáka jediného koníka, který celý náklad táhl. V duchu jsme se mu hluboce omluvili a chvíli si užívali pocitu pánů, kynoucích udiveným vesničanům, kteří na nás přátelsky halekali.

V samotném Žeti – Oguz se nám podařilo odchytit maršrutkáře, který měl tak říkajíc po práci a za velice dobrou cenu nás zavezl až ke stejnojmenným lázním na samém úpatí Těrského Alatau. Nadto nám ještě cestou zastavil u pořádného obchodu, kde jsme doplnili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny. Už za pokročilého smrákání jsme vysedli v lázních, nad nimiž se vypínala pozoruhodná skalní hrbatina. Náš zájem však směřoval hlavně k otázce noclehu, jejíž rozřešení nabídl travnatý plácek v zalesněné soutěsce vedle mléčně kalné řeky. Soudě podle přítomných odpadků a hlasů opodál, vypadal poněkud používaně. To jsme až tak dalece neřešili a raději se rozplacatili u báječných večeří. Třeba Rozumní měli vejce s rajčaty a chlebem, obyvatelé Jurty prozměnu najeli na jáhlový režim a co jedl nájemník Mrdníku, to už se mi vypařilo z hlavy. Jistě to ale bylo – vzhledem k jeho běžnému vandrovnímu jídelníčku – něco nad normou.

Golden Yurt, francouzská věštba a pětka na obzoru

Nakupená mračna vyústila do ranního drobného deště, který během dopoledne odezněl. Vrátili jsme se k lázeňskému městečku a dodnes jsem povděčen ostatním, že mi umožnili zaběhnout si ke zmíněné skalní hrbatině. Jednalo se o sytě červené, rozeklané skály z napohled kompaktního, ve skutečnosti však drolivého slepence, kterým tady místní říkají „Sedmero býků“. Úžasná, sedmdesát metrů vysoká kuesta připomínala australské Uluru nebo arizonské Monument Valley, proslavené reklamou na Marlboro. Lítal jsem pod těmi velikány jako motýl, zkoumal jejich geologické složení a zrcadlovka si ani chvíli neodpočala. Kdyby bylo více času a nelákalo nás vplutí do dalších hor, jistě bych orodoval za podrobnější průzkum. Ti bejci si to zaslouží.

Vzápětí jsme se zanořili do skalnatých soutěsek a šplhali proti proudu řeky Žeti – Oguz nenápadně, zvolna nahoru. Soutěska se později otevřela do kraje horských luk a hlubokých smrkových lesů, které nás definitivně přesvědčily o tom, že pouštní a polopouštní scenérie Talasského Alatau – ale i předhůří této krajiny – jsou dávno za námi. S bujnou vegetací bohužel začalo brzy souznít i počasí. Věštba protijdoucích francouzů, že prý podle aktuální předpovědi má celý příští týden v těchto končinách pršet, nám předložila svoji mokrou vizitku v podobě hodinového slejváku. Zalezli jsme do lesa a snažili se zahnat chmury veselým trylkováním při kytaře.

Jakmile déšť polevil, kopli jsme takzvaně do vrtule a hnali jsme to údolím plným komerčních jurt. Po návštěvě bájného údolí Kara Kuldža byl docela šok, když po vás ve stanu honosně nazvaném GOLDEN YURT chtěli za nocleh 300 somů a kumys nabízeli s výraznou přirážkou... Museli jsme se rychle smířit s tím, že Těrskej Alatau je už částečně prosáklý komercí a že pouze nejisté počasí má na svědomí naši dosavadní osamělost na cestě. Za celý dnešní den jsme potkali pouhou hrstku lidí, a to řada z nich byli místní.

Počasí se vyvíjelo jako na houpačce – chvilkové záblesky nebeské modři střídaly olověně šedivé povlaky. Přesto nám připadalo jako přízrak, když se nám odhalila bizarní pětitisícovka a si pět minut nám umožnila obdivovat rozeklaně ledovcové půvaby. Odbočili jsme proti proudu přítoku Telety a vzhledem k pokročilé hodině se ubytovali v lehce hrbolatém svahu uprostřed řídnoucího smrkového lesa. Do stanů jsme to tentokrát vzali hopem, neboť nebesa začínala opět dojemně brečet. Brekot záhy přešel v hysterii, která dokonce uhasila již vznícený oheň. Ten se podařilo zprovoznit až dlouho po odeznění přeháňky. Někteří z nás vytrvali u plamenů skoro až do dvou ráno, sušíce se a debatujíce nad zlatým počasím během anabáze na Saryčelek...

Sněhová čára, cikánské ležení a Josefovy zálety

Ranní bouře obvykle nevěští nic dobrého.

A nevěštila to ani ta mrcha dnes. Dala zejména Mrdníku pořádně pokouřit a dosud jen lehce navlhlé věci se nacucaly vodou jako houba. Ve vzácné chvíli bezdeští jsme vylezli ven, natrhali relativně suché větve a celý den průběžně přikládali jako uhlíři do milířů. Už během dopoledne se totiž vyjasnily dnešní priority – tedy pokud se nevyjasní nebe, nikam nevyrážet. Což se také nestalo, déšť se čas od času vracel v různé podobě a intenzitě. Navečer nebe trochu prokouklo a my mohli s údivem sledovat polohu sněhové čáry asi 500 výškových metrů nad námi...

Celý den byl – kromě čtení o záletech Josefa II., spaní, psaní úvah či tezí, učení se španělským frázím - mimo jiné zasvěcen i různým kulinářským pokusům. Ukázalo se, že v Biškeku zakoupený vitacit je ve skutečnosti želírovacím prostředkem, který lze bez rozpaků aplikovat na vaření poridže. A že milá kaše tím dokonce získá zdání objemu a kvalitně tak zaplácne žaludek, navíc s benefitem brusinkové, meruňkové či jahodové chuti. Rozumní na tomto zjištění tratili, celozrnný fanatik Ondera získal.

V průběhu dne i navečer jsme u ohně vydatně sušili v pevné víře, že zítra bude líp a že předpověď francouzských změkčilců nedojde svého naplnění.

Těrskej je hezkej, řecký šampon a fotogenické proměnlivo

Tak tohle byla přesně jedna z těch dvou avizovaných nocí, kdy jsem hořce zalitoval své předvandrovní roztržitosti a kdy ani pršiplášť na tropiku nic nezmohl proti silici deště. Mokré jsem měl tentokrát vše podstatné – tedy spacák i nohy. Dával jsem si rukavice na ponožky ve snaze se trochu rozehřát, ale promočený péřák mi dal při každém pootočení jasně najevo – kámo, seš sice člověk vzdělaný, ale vůl, ti povídám.

Ráno jako by se chtělo revanšovat za prodělané utrpení. Slunce pražilo mezi korunami smrků a přímo vybízelo k vyždímání a vysušení věcí. Touto aktivitou jsme trávili drahnou část dopoledne a teprve v momentě, kdy na Petrově zvoní poledne a v menze se začíná vydávat oběd, jsme vyšlápli na další štaci. Tentokrát vedla rozšiřujícím se úvalem, ukončeným mohutnou překážkou zaledněných čtyřtisícových vrcholů. V něčem měli ti frantíci pravdu: skutečně to tady připomínalo více Švýcarsko než Střední Asii. S jedním drobným rozdílem: tím jsou asijské rozlohy všech krajinných složek, které ani v Alpách neobjevíte...

Až podezřele dlouho se drželo hezké počasí. Báry se však moc nedrželo zdraví a přiznejme si, i my ostatní byli ještě trochu vyklechtaní z včerejšího chladného leženíčka. Zakotvili jsme tedy již brzy odpoledne, když jsme předtím vybušili slušný kopeček do výšky přes 3200 m. Stavbu stanů doprovodil zajímavý nález plného řeckého šamponu, který nám tu zanechal neznámý dobrodinec a který jsme o pár dní později bohatě zužitkovali. Chvilku pak nadešla říše úlevného spánku. Neposednému stařešinovi výpravy to ale nedalo a udělal si večer soukromou fotovycházku do prudkého svahu, odkud okouzleně fotil neustále proměnlivou hru světel a stínů, mlh plazících se do údolí a zase se jako mávnutím čarovného proutku zdvíhajících nad nejvyšší hřebeny, šplhajících kolem stanů i visících nad nimi. Povážlivě se ochladilo, což vedlo naše bláhové středoevropské mozky k závěru, že bude jasná hvězdnatá noc a kouzelné ráno, rodící se jako démant ze skelných oparů...

Sníh naživo, slizký sestup aneb schovej se a neplať

Dost bylo poetiky. Těrskej si i tentokrát ponechal svá překvápka na noční čas, kdy lidově řečeno žabilo jak z konve a ráno to nemínilo přestat! Leželi jsme a leželi, až jsme vyleželi na dně stanů důlky. Zhruba o půl jedenácté to pár lidí z týmu přestalo bavit a hlasováním jsme se usnesli, navzdory politické situaci... že se zkrátka zamokra sbalíme a co nejrychleji to poženeme do sedla. Ano, delší nepřízeň počasí budí i v hlavách veskrze racionálních jedinců podivuhodné nápady. Tohle byl jeden z nich.

Déšť totiž sice kapičku polevil, ale nepřestal a zhruba od 3600 m změnil skupenství. Někdy v té době nás dohnali dva Češi, kluk projektant z Kroměříže a holka právnička z Brna. Prozradili nám, že jsou tu teprve šestý den a s výjimkou chvilkového lenošení u Issyk – Kulu zatím nikde nebyli, a že je tedy počasí celkem konsternuje. Popřáli jsme jim mnoho zdaru a trochu navýšili tempo. Nevěřili byste, co mrazivá vánice udělá s napůl chorou ekipou. Sedlo Telety ve výši 3801 m jsme bezmála vyběhli, ani se na něm nezdrželi a rychle prchali sutí do nižších poloh na druhé straně. Za tento „úprk před zápalem plic“ zaslouží poklonu hlavně Skupina Dívky a úplně nejvíc Bára, které díky nemoci ubývalo sil každým dnem vysoko v horách.

Češtinářka nás kdysi na gymplu pérovala za to, že jsme používali slovní spojení „díky něčemu“ v negativních situacích. Takže mažu načatou větu a začínám znovu: dí-----tedy KVŮLI dešti jsme ani pořádně neobědvali s tím, že vyhládlé žaludky utěšíme v příznivějších podmínkách. Z horských sutí se postupně rekrutovaly lučiny a ještě o něco níže smíšené křoviny jalovce a zajímavého „kustarniku“, jehož hroty stříbřitě trčely z jalovčí a který byl po návratu identifikován jako čimišník (Caragana). Konečně nějaká typická středoasijská rostlina.

K dovršení dnešní anabáze jsme zjistili, že se nám podařilo minout lávku na protější břeh potoka a že cesta, kterou se ubíráme, je asi ta špatná. Naši domněnku potvrdilo několik uschlých polykormonů kleče, které zahrazovaly cestu a společně s hadrovými „fáborky“ dávaly na srozuměnou, že tudy cesta nevede. Ale to bychom nesměli být Češi, že. Pochopitelně jsme nařízení slečny Kleče nerespektovali a pustili se do dalšího sestupu. Zakázaná cesta se prohlodala do smrčin a my za pár minut prohlédli. Dosud mírný sestup se zhoupl do srázu a cesta do točitého tobogánu. Neuklouznout, nespadnout, nezrakvit si šlachy, kotníky...příliš mnoho požadavků. Jediné, co nás udržovalo při životě, bylo vědomí, že tuto cestu pravděpodobně vyšlapaly tupé kyrgyzské krávy a nesmí tudíž dělat problémy ani českým intelektuálům. Ti, místo aby se pořádně dívali pod nohy, si třebas veršovali:

Tento sestup strmý slizký
Non plus ultra pro menisky

Pěšinka nás nakonec vyplivla v hlavním Karakolském údolí, které – jak víme od Hynka – má být zpoplatněné. Zahnuli jsme kousek proti proudu přítoku Telety a ubytovali se na různých plošinkách v kamenitém svahu, abychom se vyhnuli případné kolizi s ústím strážcova kalašnikova. Dovolili jsme si udělat i nenápadný oheň, hlavně kvůli tomu, abychom vysušili celodenním deštěm a sněhem provlhlé věci. Ke slovu ovšem přišla i kytara.

Údolní dobroděj, zmizelý potok a zvedající se deka

Scénárista těrsko – alatauského počasí si opět dovolil zařadit jednu z nadějných peripetií, kdy ráno nepršelo a shůry probleskovaly náznaky trvalejšího zlepšení počasí. Vědom si antického schématu expozice (déšť v Žeti – Oguz) – kolize (promoklý spacák) – krize (opakovaně promoklý spacák) – peripetie a katastrofa, raději jsem neočekával nic světoborného a jen se v duchu modlil, ať ono pověstné páté dějství nenastane na našem nejvyšším nocležišti u jezera Alakol. Tam by nás totiž mohl skutečně zachránit jen Deus ex machina.

Zrovna když jsme si to rázovali širokým, z obou stran zalesněným, ale tady dole lučním Karakolským údolím, doběhl nás vojáček v gumákách a dal se s námi přátelsky do řeči. Brzy se z něj vyklubal očekávaný strážce národního parku, kteroužto roli stvrdil legitimací. Pak se stalo něco stěží uvěřitelného. Po dotazu, kolik nás je, kolik máme stanů a kolik jsme strávili v tomto údolí nocí, totiž zničehonic SÁM SEBE USMLOUVAL! Řekl něco ve smyslu „jo, aha, tak vás je pět, máte dva stany...“ (Mrdník jsme za stan nepočítali), „ takže zaplatíte za tři lidi a jeden stan, charašo?“ Nečekané rozuzlení obávané zápletky vedlo k tomu, že místo očekávaných 500 somů jsme vespolek platili jen 190. Dobrák správce nás dovedl k jurtě, kde jsme za účasti pár dalších Kyrgyzů celou transakci zpečetili a mohli jsme si koupit i chleba a poctivé kravské mléko, ohřívané na kamnech. Vzal jsem jej celou petku a při nejbližší přestávce jsme to do sebe hodili.

Ještě na tomto břehu řeky se přihodilo, že kolem doslova proběhli dva plně naložení jedinci, které chtěl správce také skasírovat, ale oni na něj cosi houkli a nechal je být. Trochu nám to nesedělo do doby, než jsme se o pár minut později setkali s nalehko jdoucí Brazilkou a dvěma snad Angličany, kteří platili za sebe i za své „lidské soumary.“ Ano, platit si nosiče, případně koně či mezky, kteří povezou náklad – to je tu celkem běžná praxe. Upocení vandráci s řádným nákladem a kytarou, kteří den co den lámou větvičky na oheň, jsou tu v těžké defenzivě. Ale co, každý cestuje, jak umí a jak je mu to libo.

Za řekou jsme se opět vrhli do výstupu. První drobná přeháňka uvedla ranní optimismus zpět do realistických kolejí a následná „hodinovka“ tuto hodnotu vychýlila směrem k mírnému pesimismu. Ten navíc umocňovala ztráta našeho věrného souputníka – potůčku, který tudy měl podle mapy protékat. Zběžný průzkum velkého kamenitého koryta nevedl ke kýženému výsledku – bylo sice slyšet šumění vody, ale ta mohla být dobrých pár metrů hluboko, uvězněná mezi masivními balvanisky. Náladu nám – pokolikáté už – zlepšovala přítomnost kytary. Budiž veleben Stopař i Hornbach!

Došli jsme k moréně, tu jsme zdolali a houštím štíhlých prutů čimišníků se propracovali do míst, která působila kanadským dojmem – lesy, štíty, ledovce, opodál už i znovuobjevený potok... Velké lákadlo k noclehu, zejména když opodál se nabízelo tábořiště s chatkami... Tam jsme také potkali několik turistů a chvíli silně zvažovali, zda tu přece jen na noc nezůstat... Vidina Alakolu, prázdné žaludky a tenčící se zásoby jídla nakonec převážily misku vah ve prospěch dalšího výstupu. Byť nezávislý pozorovatel by si musel klepat na čelo: opouštěli jsme střechu nad hlavou a nesmělý sluneční svit, zatímco nad námi visela přišpendlená šedobílá deka, v níž se ztrácelo úplně všechno. Obořili jsme se do strmě se zvedajícího kaňonu, občas se drápali vzhůru i takřka říčním korytem a brzy se ocitli ve zmiňované mlze. Osud nám však přihrál dnes už druhé nečekané překvápko. To jsem právě vyráběl svůj fytosnímek, ostatní docházeli, když tu se mlha jako by rozkrojila, zvedla a našim zrakům se zjevily fantastické scenérie štítů, klubajících se z mlh. V tu chvíli člověk radostně výskal a juchal, prováděl svlek buned, slunil se – aby o pět minut později zase nic neviděl a drkotal zuby v bezútěšné mlze. Strojově jsme stoupali dál a dál, až jsme kolem sedmé večer stanuli nad tyrkysově modrým jezerem Alakol (3532 m). Zde se efekt rozhrnuté opony opakoval: brali jsme to jako satisfakci nejen za dnešní den, ale za celý dosavadní průběh počasí v Těrském Alatau. Rozsáhlé jezero, zaříznuté v kotli nehluboko pod čtyřtisícovou zubatinou štítů, nám vzalo dech.

Útočiště pro stany nám poskytla loučka kousek pod jezerem. Vaření večeří se stalo trochu zákeřnou kovbojkou, protože benziňák hned dvakrát po sobě zhasl, bylo nutno čekat, až vychladne, abychom jej mohli znovu zprovoznit. Tato příhoda se týkala mé večeře, proto zde veřejně děkuji Ďáblovi za půjčení vařiče i ochotnou obsluhu během jeho kiksů.

Poslední sedlo, plovoucí suť a zážitková hra

Rekordní „noclehová“ nadmořská výška se podepsala na zimě, která tu v noci panovala. Navlečen ve všem oblečení, čepici, rukavicích a už jen malinko navlhlém spacáku jsem se vyspal docela slušně. Ráno jsme však byli probuzeni netypickým bušením na stan. Po zběžném otevření vchodu se naše podezření potvrdilo: zjevila se nám totiž ladovská krajina. Idylický hrusický kostelíček tomu chyběl, zato sněhem pokryté okolí, včetně kupolí našich domečků, nikoliv. Tomu se říká 31. srpen v asijských velehorách! Rytmické bušení sněhových vloček se poznenáhlu změnilo v déšť a celkově se oteplilo. Škoda jen toho odtokového kanálku, který se kdovíjak vytvořil přímo pod Mrdníkem. Část dopoledne tedy nebyla právě horoucí. Pak se přece jen lehce vyčasilo, útlá sněhová pokrývka roztála a my mohli těsně před polednem vyrazit do posledního sedla Těrského Alatau. A kdyby jen to. Drsné počasí, zdravotní komplikace a celková ucabrtanost našich tělesných schránek vedla k domluvě, že to je i poslední sedlo celého vandru. Zbytek kyrgyzského času věnujeme dílem oddychu, dílem kultuře a dílem kurýrování.

Teď ještě ale to sedlo, že. Po rekordním noclehu následoval i rekordní výšlap s plnou polní na zádech – do výšky 3894 m. Podmínky nám tentokrát přály, takže jsme opět mohli dosyta fotit, baštit pochutiny, hrát a rozhlížet se (Stopař hledal pětitisícovku, leč ztrácela se v oblacích). Na druhé straně nás čekal „plovoucí“ sešup – tedy aspoň v první části. Cesta sutí byla strmá, hlinitá, stačilo se trochu odrážet a člověk se vezl jak někde na Harusáku. Dole pod touto přírodní sjezdovkou se rozprostíraly široké kamenité náplavy, kde bylo slyšet zurčení potůčku na hony daleko, ale že by se nějaký v té nesmírné kamenité pustině zjevil – to tedy ne. To až o něco níže, kde krajina nabrala charakter typického „kravoje“ – tj. rozbryndané, bahnité svahy, pohnojené budoucím topivem, porostlé bodláčím...Nikomu z nás se tu moc nelíbilo a Ďábel, známý perfekcionista, proslovil návrh ve stylu „pojďme tak dlouho, dokud nenajdeme něco pořádného“. Známe Ďábla a víme, že je skutečným mistrem v hledání kvalitních tábořišť. Proto jsme se bez obav podvolili jeho návrhu.

Začalo se stmívat a cesta se ztratila v lese. Ona se tedy vlastně neztratila: spíše prodělala zvláštní transformaci ve stezičku, která vede snad do samého předpeklí. Čím prudčeji se totiž svažovala, tím sílil drobný deštík, tím více se tmělo a tím více padlých kmenů, šlahounů ostružin, viklajících se skalisek či nebezpečných úseků vysoko nad rozbouřenou hladinou bystřiny nabízela. Místy jsme si klestili cestu rozsáhlými polomy, batolili se přes jeden kmen za druhým, což za tmy, s batohem, ve vlhku a se sílící únavou ve všech končetinách bylo vskutku zábavné. Stopař, který šel první, se snažil vtipkovat, ale ani sebemenší hovadno se mu tentokrát nastartovat nepodařilo. Nebyla na něj síla, byli jsme zničení a já v sobě dusil vztek na celý svět. Občas to tak mívám, jsem – li hladov a zcela vyčerpán... Snad to kamarádi nijak zvlášť nepocítili, ze všech sil jsem se snažil ovládnout, mé myšlenky však byly černější než noc. Renča si během této zážitkové hry (jak to Stopař později trefně označil) natáhla sval. Cesta nebrala konce, setmělo se úplně a zdálo se být jasným, že pravá cesta má vést někudy jinudy. Tohle už nebylo předpeklí, nýbrž peklo samo.

V deníku pak píšu: „nakonec nás vysvobodil bridge over troubled water – lávka přes rozbouřené vody – a pokojný smrkový les na protějším břehu. Večerní oheň pokleslou náladu spravil...“ Skutečně, na vandru má všechno svou nádhernou a jednoduchou logiku a utrpení zpravidla končívá happyendem.

Ranní rodeo, srdeční lázně aneb co to jsou komeřice

KRAVOJE!

Kolikrát jsme se už setkali s topivem, krajinou poznamenanou dobytčí přítomností, ruderálními druhy rostlin podmíněnými kravským hnojivem – ale dosud jsme nestanuli tomuto tvoru tváří v tlamu. Až dnes ráno. Nejdřív mne probudilo zvučení zvonců, později Stopařovo kššššššššššššššš.... uvědomil jsem si, že Laďa dnes spal pod širákem. Než jsem stačil vylézt, bylo kravoje pryč. Stopař ale živě vykládal příhodu, kterak kravoje přišlo až k ohništi, vzalo do huby pytel s Vysočinou, začalo jím bezradně točit a kvílivě u toho bučet, a když se nemohlo dobýt k vonné masové tyčce, aspoň vylízalo můj opodál ležící kastrol... O něco později se dokonce další kravoje pokoušelo pročenichat ke mně do stanu a až důrazné zadupání jej odehnalo na sousední pastvinu.

Vyrazili jsme do již velmi blízkého, širokého údolí řeky, vstříc vysněným lázním Altynarašan. Cestu lemovalo pár brodů či pár chatrných mostíků. Ranní zataženo se postupně protrhávalo až do velmi přívětivého polojasna a mohu s předstihem ohlásit, že to byl první – a zároveň poslední – těrský den zcela bez deště!

Pár domečků, rozesetých kolem nejširšího z mostů, s pozadím hustě zalesněných strání a vzdálenějších bělavých štítů. Tak vypadá lázeňské sídlo Altynarašan. Téměř v každém, jednoduchém a ze dřeva stavěném domečku, mají svou vlastní „banju“ s přírodní, teplou minerální vodou. Že si tohoto bohatství náležitě cení, nám místní ženské předvedly hned po seznámení. Jednak mi prodaly předraženou colu, za druhé si řekly o 200 somů na osobu za hodinu láznění. Snad aby nás trochu obměkčily v našem prvotně odmítavém přístupu, zavedly nás dovnitř jednoho z baráčků, kde na stole ležel vyleštěný balvan s jakýmisi hieroglyfy. Kamínek údajně pocházel ze starého tibetského chrámu, který kdysi na tomto místě stával. Manévr však – ze strany místních – nesplnil očekávané: Bára totiž měla po ruce informace, že za vesnicí někde u řeky je přírodní lázeňský vývěr. S díky jsme se tedy poroučeli a vydali se hledat dotyčnou jeskyňku. Tu jsme sice neobjevili, zato nás čekalo něco snad ještě lepšího: betonové srdce!!! Představte si maličký, asi půl metru mělký bazének kardiálního tvaru, průběžně plněný horkou vodou z trubky. Na druhé straně pak přebytečná voda vytéká do ledové řeky, která má asi 12°C, zatímco v bazénku je nejméně o dvacet stupňů tepleji!!! S jásotem jsme ze sebe shodili oblečení a naložili se do této rajské vody. Teprve v tento okamžik si každý z nás uvědomil, že horské putování Kyrgyzstánem opravdu končí a nyní nás už čeká několik dní zaslouženého oddechu. Špína i únava postupně plavaly pryč a my leželi a leželi, baštili zbylé oplatky, střídali se u horkého vývěru a pokoušeli se ucpat odvodní kanálek za účelem zvýšení hladiny v bazénku, z něhož některým vyšším jedincům čouhala kolena. Nikomu se nechtělo ven a Stopařovi se díky tomu udělaly parádní komeřice. Pokud chcete vysvětlení, obraťte se přímo na něj. U nás doma se tomu říká varhánky.

Rychlé vystřelení z vody, namydlení se, koupel v ledové řece a opětovné blahé spočinutí na dně Eldoráda – takovou činnost jsem si několikrát s gustem zopakoval. Podobně jsme i prali či jedli – když nám byla zima, prostě jsme lehli do srdce a hotovo. Teprve v pokročilém odpoledni jsme se cítili již natolik odpočatí, umytí a vysaunění, že jsme se odhodlali k bezstarostné chůzi ještě asi 8 km dolů údolím, než jsme nalezli optimální nocleh na říční nivě. Odchod z deštivých hor symbolizovala i nádherně hvězdná obloha, kterou jsme si nemohli po ubrečeném týdnu vynachválit a Ďábel vynafotit.

Zprávy od rodičů, obžerství v Zarině a Růžovka vládkyní Tupu

Nedočkaví civilizace a dobrého jídla jsme vstávali poměrně časně a šlapali posledních pár kilometrů k lázním Aksu. Tentokrát jsme léčivou koupel ve stínu rakytníků již oželeli. Příjemným zjištěním byl signál na Bářině mobilu a řada nových SMS z domova. Zajímavé protipóly ve znění „okamžitě se ozvěte – výmluvy, že není signál, neobstojí“ a „Bolt prohrál stovku, Bába je 4.“ nás v daný moment pobavily. Dlužno dodat, že strach řady rodičů o naše zdraví byl pochopitelný, více než osm dní jsme se jim neozývali. Místopřísežně prohlašuji, že Bára zkoušela během průstupu hor chytit signál i vícekrát za den. Prostě nebyl...

Z Aksu jsme chytili maršrutku přímo do Karakolu, čtvrtého největšího města Kyrgyzstánu o velikosti Zlína. Cílový punkt ležel kousek od dřevěného pravoslavného kostela: solidně oháklí jsme si v něm ani nepřipadali nepatřičně. Trochu nepatřičné nám ale přišlo město jako celek. Možná jsme si jej příliš lakovali na růžovo a v našich představách se Karakol – dříve Prževalsk - měnil v podhorské letovisko alpského střihu. Místo toho jsme procházeli směsicí širokých, jak pravítko rovných bulvárů, březových parků, činžáků, plechových staveb, bezprizorných dětí, prasácky jezdících řidičů...nevím, jak to lépe vystihnout: prostě postsovětské město se vším všudy, zato bez očividného centra či zóny klidu. Žádné náměstí, žádná zvláštní starobylost. Jen ta Dunganská mešita s prvky tibetské architektury, prohnutou střechou a bohatými zahradami mne nadchla. Jinak šeď, nuda, uniformita, bez výrazného landmarku. Zabloudit v Karakolu by asi bylo docela snadné.

Pojďme však k něčemu příjemnějšímu, jmenovitě k jídlu. Už v horách Bára často básnila o legendární Zarja Kafé v Karakolu, o níž se dočetla a která prý poskytuje hladovým poutníkům úžasnou satisfakci. Když jsme nyní seděli v Zarina Kafesi (drobnou mýlku v názvu jsme Báře rádi prominuli), změnili jsme se na pár chvil v rozhazovačné zápaďáčky. Žaludky si toho však úpěnlivě žádaly. Mezi objednávkami byly pečené beraní maso kuurdak, polévka koj – kuurdak, palačinky s tvarohem či také kyrgyzské národní jídlo bešbarmak. „Beš“ znamená pět, „barmak“ prsty, jídlo se tedy nazývá „pět prstů“ na památku toho, že se dříve jedlo rukama. Uvařte si někdy doma hodně silný beraní vývar s přehršlí nudlí, nepoužijte lžíci – a poobědváte jako staří Kyrgyzové. Kromě toho nám číšnice s jakousi buddhistickou noblesou donesla konvice „čorného čaju so slivkami“, který – notně oslazený – chutnal jako lahodný tekutý karamel. Dal jsem si rovnou dvě půllitrové konvice a díky tomu mi bohatě stačil jeden bešbarmak, zatímco kamarádi si tentokrát dopřáli jeden či dva nášupy.

V internetovém centru jsme se zaobírali zjišťováním, kam dál. Shodli jsme se na návštěvě Čolpon Aty v severním Příissykkulí s následným přesunem do Balykčy a k věži Burana, přičemž poslední dva dny strávíme v tolikrát projetém, ale vždy jen šmahem prohlédnutém Biškeku. Já jsem navíc kupoval v turistických informacích novou mapu Těrského Alatau, neboť tu původní od Martina Jirouška se mi podařilo slepit a natrhnout.

Gigantické, avšak zcela liduprázdné autobusové nádraží nás navečer přivítalo zcela rozvodněným tureckým záchodem, za jehož fotografii si Stopař byl ochoten připlatit. Zatímco interiér této olbřímí betonové budovy zel prázdnotou, okolím se potloukala řada bezdomovců, žebráků či dědů, posedávajících na lavičkách a hrajících šachy a dámu. Nepoučitelní z předchozí jízdy do Kadži – Saj, vzali jsme opět zavděk nočním autobusem do Čolpon Aty. A věřte nebo ne, historie se téměř opakovala. Avtobus sice neslomilsja, ale opět hrál roli jakési společensko – mafiánské špeluňky, kde se vesele kšeftovalo, nakládalo, vykládalo, zastavovalo... nejdelší zastávku bus prodělal ve vesnici s příznačným jménem Tup. Tam trůnil asi hodinu: motor běžel, pak se vypnul, pak se zase rozběhl, mezitím řidič s baterkou prohlížel jeho kondici a pomáhal místním nakládat do zavazadlového prostoru postele. Během této pauzy nastoupila i jistá paní v růžovém, která zprvu upoutala naši pozornost jen svým zabarvením, ale později i svým jednáním. Jako by postupně ovládla prostor: ty půjdeš ven, ty dovnitř, řidiči, tohle nalož, tohle vylož, tihle lidé se svezou se mnou, s těma jet nechci. Mnohokrát vystoupila a zase nastoupila. Čas od času navíc uličkou prohvízdl borec, který evidentně sčítal pasažéry. Zhruba v první třetině se vždy zarazil, přepočítal skóre a vycouval ven, aby o pět minut později podnikl nový pokus, stejně marný. Ďábel se v té chvíli odpoutal od své racionality a začal polohlasně tlumočit jeho myšlenky: „ jedna, dva, tři čtyři...osm...dvanáct...sakra, kde jsem to skončil?? Jo, jedenáct... aha, vždyť já umím počítat jen do desíti...kurňa, musím se s někým poradit...šest, sedm...tenhle vysed, tahle nasedla...co ta tady dělá???“ Sčítač jako by respektoval Ďáblův překlad, čas od času se zarazil, podrbal, bezradně ohlédl. Ač zkroucen na lavičce u okna jako baletka v rozštěpu, dusil jsem smích seč se dalo – a ostatní se mnou.

Po hodině zmíněných sociálních jevů jsme opustili Tup a jeli po severním pobřeží Issyk – Kulu. Ještě docela často jsme stavěli, Růžovka úřadovala a když později vystoupila, narychlo zásobila řidiče jakýmisi pokyny, nejspíš se domlouvali na provizi za ujeté kilometry. O půl dvanácté jsme konečně vysedali v Čolpon Atě, odolali několika nabídkám ubytování a kráčeli asi dva kilometry za město, do kraje pastvin a řídkých topolových větrolamů pod pohořím Kjungej Alatau.

Filozofování u Pryglu, petroglyfy a dědictví Sojuzu

Den jako malovaný! Po dlouhém spánku jsme se vypravili zpátky do Čolpon Aty, které se jevilo částečně tranzitním, ale částečně už i turistickým centrem. Na rozdíl od Bohem i lidmi zapomenutého Kadži – Saje tudy například vedla široká promenáda na poloostrov, vybíhající do vod Issyk – Kulu. Za jezerem splývala mocná hradba Těrského Alatau s oblaky: po jezeře občas proplul parník, z něhož se šířila Makarena a podobné palby. Břeh jezera lemovalo pár rozestavěných hotýlků. Nebýt oné hradby hor za jižním břehem, myslel bych si, že se válím někde na Pryglu.

Kromě válení ve stínu, občasné koupele a slunění jsme dnes až neobvykle dlouho rokovali. Předmětem nikoli sice hádky, ale poměrně důrazné diskuze byly naše rozdílné přístupy k cestování, vandrům, poznávání nových zemí. To, jaký kdo zastává přístup a který je či není správný, nelze napsat, každý má něco do sebe. Jisté je, že všechny přítomné obdivuji. Být tu i přes někdy značně rozdílné pohledy na věc třicet dní pořád spolu a vesměs se nepohádat... milý čtenáři, nechci ti to vnucovat, ale myslím, že bys nás měl aspoň v duchu ocenit. Ovšem – chceš – li se zhostit sponzorské role na naši příští, stejně harmonickou cestu, bránit ti nebudeme!!!

Pozdě odpoledne jsme se vydali hledat muzeum petroglyfů kdesi nad městem, v podhůří Kjungej Alatau. Cestou jsme minuli mešitu, kde s námi přátelsky porozprávěli místní vousatí šikmoocí muslimové. Proluky se zvolna rozšiřovaly, baráčky byly rozstrkané mezi obrovitými ledovcovými náplavy se stovkami a tisíci bludných balvanů. Domy se tu staví převážně z vepřovic – i jejich výrobu jsme tady měli možnost v praxi zahlédnout. Za posledními budovami se na této pradávné moréně nacházelo ono slavné muzeum. Dávní Kyrgyzové načrtli na řadu ohlazených balvanů obrazce kozorohů a další zvěře. Obrazce pocházejí z období druhého milénia před naším letopočtem až osmého století našeho věku: tu a tam si nějaký neposedný návštěvník vytvoří vlastní petroglyf, což průvodce komentoval se zlatoústým úsměvem. Někdy měl tendenci nás provádět po – dle jeho názoru – nejzdařilejších kresbách, ale my si to raději prošli sami a raději ho požádali, ať nám hlídá batohy. Muzeum samo přijímá životadárné injekce z evropských fondů a UNESCO.

Otazníky kolem noclehu málem vyřešilo obludné železobetonové monstrum opodál, které zevnitř vypadalo jako opuštěný kravín se spoustou uhnízděných ptáků a zvenčí jako nádvoří socialistické zříceniny. Jak praví Honza Miklín, prý se jedná o bývalé letiště, které se po rozpadu Sojuzu přestalo provozovatelům rentovat. Šli jsme kus dál za místní hřbitov a povšimli si několika zvláštností zdejší funerální architektury. Především, hroby jsou pojaté jako pouhé kopečky hlíny, žádné kameninové podstavce. Nebožtíci z bohatších rodin pak odpočívají mezi čtyřmi hliněnými zdmi. Náhrobní kámen netvoří zadní, nýbrž přední část hrobu, kopečky či ony čtvercové zdi leží až za nimi. Nedaleko hřbitova jsme nalezli travnatou plošinku a vzhledem k narůstající únavě se na ní rozložili.

Průjemborec, ajlalů akmak a tenkrát v Balasagunu

Už před několika dny jsem jen tak mezi řečí prohodil, že existují stránky beerborec.cz, kde si naši čeští a moravští šohajové zapisují, kolik urazili piv a jaké značky. Ostatní se toho s řehotem chytli s tím, že po návratu založí stránky prujemborec.cz. Proč o tom píšu ale zrovna teď: protože tohle ráno smetla naši nepočetnou grupu doslova zažívací apokalypsa. Jestliže Báru trápily silné průjmy již asi desátý den a byla na pokraji vyčerpání, jestliže Stopař a Renča začali systematicky protékat po návštěvě Zariny, pak Ďábel zlehka zabublal teprve včera večer – a ráno se k trpícím kamarádům obětavě přidal. V tu chvíli jsem si připadal jako odsouzenec, jako někdo, kdo byl v plném zdraví poslán do Údolí Moru, aby se dříve či později nakazil od ostatních... Jediné, co mně v tu chvíli napadlo, bylo, že ostatním i sobě skočím něco nakoupit. Stavoval jsem se v tom stejném obchodě jako včera, malý hošík už mne vítal úsměvem „abratna vy prišli“ . Nanuk jsem zblajzl rovnou na místě, abych trpící příliš okatě neprovokoval, a donesl jim nějaké coca – coly. Ty přinesly lidu táborovému aspoň nějaký kilojoul energie, potřebný k nahození batohů a doplahočení se k silnici, kde jsme začali shánět maršrutku do Balykčy.

Balykčy – nebo sovětsky Rybače („balyk“ je kyrgyzsky ryba, „balykčy“ rybář) – je poměrně velké město na nejzápadnějším místě Issyk – Kulu. Proslavila jej zejména železniční trať, která se napojuje v Biškeku na mezinárodní sítě a vede sem coby do nejzazší výspy kyrgyzských drah. Pompézní nádraží ve vyprahlé, polopouštní rovině za městem slibovalo příjemnou projížďku do hlavního města, ale túdle nudle – pan přednosta nám ochotně vysvětlil, že osobní vlaky sem zajíždějí pouze „ljetom“, tedy v červenci a srpnu. A dnes máme 4. září, moloďci. Aspoň jsme si tedy vyprosili odemčení mramorem vyskládané budovy s hrdým rozpisem vlaků ve směru Moskva, Novosibirsk, Jekatěrinburg...

Když to nejde vlakem, budeme pokračovat maršrutkou – shodli jsme se. Ukázalo se, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché. Zaprášené, na pohled provinční Balykčy se nám čím dál víc jevilo jako komerční, na turisty uvyklé hnízdo. Projevovalo se to ve zdánlivých maličkostech – třeba paní prodavačka z rybího bazaru chtěla dolar za přehledovou fotku, na které není skoro ani vidět. Taxikářské obci pak vévodil šedivý, zlatozubý vlk v kšiltovce, který se živil dryáčnickým pořváváním Biškek Biškéééééééééééééék! Dve sto somov! Biškek Biškek Biškééééééééééééééék! Biškéééééék! Hned se nám snažil vemluvit do přízně, nabízel nám odvoz za tuto cenu, což jsme s díky odmítli: měli jsme totiž informace, že klasická maršrutka stojí 150 somů. A rozhodli jsme se hrát hru nervů. Což nebylo tak jednoduché. Nedělní odpoledne sice znamenalo často projíždějící, ale většinou totálně narvané maršrutky i autobusy. Náš milý kšilťák navíc obíhal přijedší vozidla, zařizoval cestujícím odvoz, některým šoférům asi výslovně zakázal, aby odjížděli – jedna z maršrutek nedaleko nás dřepěla nečinně na místě snad půldruhé hodiny. Když jednou zastavilo vozidlo před námi a řidič kývl, že nás tedy sveze za 150 somů, kšilťák se vecpal do pootevřených dveří, křikl „ujezžajtě!“ a zase vyskočil. Takovou sprosťárnu jsme nečekali. Zařval jsem na kšilťáka cosi o ajlalů akmakovi (kyrgyzsky „vychytralý blbec“), ale ten si z toho nic nedělal a dál vesele sjednával kšefty řidičům i cestujícím.

Kromě tohoto výlupka jsme se během čekání seznámili s jedním sympatickým mladým Rakušanem, který povídal, že je už rok na cestách, právě míří do Narynu a pak do Číny. Ometal se kolem nás i jakýsi bezzubý, nejspíš válečný veterán, který nás považoval za Němce, štěkal na nás „Dachau, Dachau“, naznačoval Ďáblovi, že se s ním chce rvát, ale celkově budil dojem neškodného cvoka. Už jednou jsme zažili podobnou nepříjemnost na nádraží v Biškeku, kdy nás místní žebrák otituloval slovy „svoloč germanskaja“ a následným odplivnutím. Ozvěny 2. světové války jsou tu asi stále živé. Ale nejen ty – třeba v autobuse v Biškeku se s námi srdečně bavil starší muž a žena, sedící na sedadle, do něj hučela, ať to nedělá, že dnešní mládež je špinavá, drzá, nevzdělaná a komunikovat s postaršími občany si nezaslouží. Dodnes netušíme, čím jsme tak silnou nelibost u dotyčné paní způsobili.

Po dvou hodinách čekání jsme konečně vyzráli na kšilťákovy intriky a za požadovanou cenu se svezli soutěskou mezi Kjungej a Kyrgyzským Alatau, kolem kazašských hranic, do Tokmoku, ležícího uprostřed úrodné Čujské doliny. Takřka hned se nám podařilo přimět jednoho z taxikářů, aby nás lacino zavezl k nedaleké nejvýznamnější památce Kyrgyzstánu – věži Burana.

Burana – pětadvacetimetrový vykřičník, pnoucí se z podhorské roviny. Oranžově zabarvená, plná ornamentů, památka na někdejší raně středověké město Balasagun, založené vysoce kulturními Sogdy. Nocleh nám nabídl sám milý správce ohrazeného areálu, který pohostil Renču se Stopařem, znal Čechy a dva významné rodáky, z nichž každý ohromoval své publikum zpěvem – totiž Karla Gotta a Jana Žižku :-) Prý si můžeme postavit stany pod stromy, u zřícenin někdejších muslimských staveb. Rozumní tak učinili, Renča, Stopař a já jsme ulehli pod širákem přímo v jedné z oněch cihlových okrouhlic ve tvaru písmene omega a ještě dlouho do noci si vykládali.

Občas se stane, že na mne nějaké místo zapůsobí až jakýmsi mysteriózním dojmem. Nevím proč, ale náhle jako bych zaplul coby vousatý arabský učenec někam do středověkého Samarkandu, ocitl se v chladivých mramorových síních modliteben a observatoří, mezi koberci rozprostřenými v medrese, v rozlehlých dvoranách s výhledem na zlaté kopule mešit a rokoval se studenty o tajích matematiky a astronomie... možná na mě zapůsobila blízkost sousedního Uzbekistánu, jehož památky Burana – byť v trochu menší, okleštěné podobě – připomínala. Ještě před východem Slunce jsem tyto prchavé dojmy zkoušel vysypat na papír:

Nad sklenkou mramorových věků
V atriu pokrytém koberci
U věží a síní z pražené kávy
Pod hvězdnou kupolí závratných citadel

Skolébán v ticho klid a mír
Zlatistý opar zakletých vrat
V hlubokou studnu vhozený klíč
Mozaika nevšedně noblesních chvil

Oslnivá Burana, tupé pahrbky a co si dáme ve Faize

Ráno jsem psal, psal a psal a přitom sledoval východ Slunce, ozařující Buranu. Po probuzení ostatních jsme si zaplatili klíče od věže a úzkým, točitým schodištěm se vydrápali na někdejší balasagunský minaret, který nabízel krásné výhledy na Kyrgyzskij Alatau a opačně, i do příhraničí Kazachstánu. Pokecali jsme tu s žoviálním, postarším čínským turistou z Urumči a také s holandskými manželi. Rovněž jsme se pokochali několika řadami petroglyfů či arabských nápisů, rozesetých v blízkosti. V okolí se vyskytovaly i informační tabule, bohužel v kyrgyzštině. Jako celek působilo okolí Burany čistým, příjemným, nevtíravým dojmem. Když jsme byli na odchodu, překvapila nás tu česká studentka Mendlovy univerzity, Verča, která dva měsíce pracovala v Karakolu a která poletí zpátky domů stejným letadlem jako my.

Dojeli jsme do Tokmoku, vykoupili Narodnyj a koukli se k místní plechem zářící mešitě. Následovalo další přiblížení se Biškeku – totiž přesun do městečka Krasnaja Rečka, kde se podle mapy měly nacházet „remains of Sogdian Navekat City.“ Z místních ovšem málokdo tušil, co ze za tou tajenkou skrývá. Nakonec nám kdosi poradil, ať jedeme 4-5 kiláků zpátky na Tokmok, na rozcestí se necháme vysadit a pak tradá do polí! Poslechli jsme tohoto dobrodince a tloukli se pak po čertech ďáblech, vyprahlými příhraničními polisky, beze stínu, zoufalá Bára se plahočila jako těhotná žena, a to vše prosím pěkně proto, abychom došli ke stepnímu pahorku s výkopy několika neforemných hliněných zdí. Prý dávné město Navekat, položené na hedvábné stezce. Opravdu, ale opravdu nás to nenadchlo. Celková únava a vyčerpání, pramenící z průjemborce čtyř pětin výpravy, nás vedlo k rozhodnutí vykašlat se na další investigativní rozhodnutí a prostě co nejrychleji dojet do Biškeku, kde strávíme zbytek vandru.

Hned prvním mávnutím na rušné silnici se holkám podařilo chytit maršrutku do Biškeku, na terminál Vostočni. Odtud jsme se pěšky plahočili do centra, kde měla Bára vytipován levný Hotel Sport v prostorách stadionu Spartaku Biškek. Chvíli jsme hotýlek hledali mezi vyklusávajícími se atlety, když jsme jej ale našli, úřednice si bez sebemenší mimiky řekla o 350 somů za osobu a noc, přičemž jen tak mimochodem poznamenala „vady sivodňa nět – va vsom kvartali jesť remont“. Naznali jsme, že takovou nabídku si stárnoucí a kynoucí báryšňa může strčit svými nalakovanými nehty za odbarvený drdol. To hostel Sakura v zastrčené Mičurinově uličce sliboval – byť za podobnou cenu – zcela jiný komfort: čisté pokoje, příjemné jednání, kuchyňku, dvorek, zahrádku i mezinárodní studentskou společnost. Kývli jsme na tu nabídku a uhnízdili se ve dvou pokojích – Rozumní a Jurťáci v patře spolu se dvěma Japonci, já o patro níž sám, převážně ve frankofonní komunitě.

Řádně umytí, vysprchovaní (řecký šampon z Těrského Alatau šel na dračku!) a převlečení jsme za tmy vypadli do centra, důstojně se najíst v doporučované jídelně Faiza. Usadili jsme se u stolu, nechali si donést jídelní lístky a pečlivě si vybrali pokrmy: při objednávce však vyšlo najevo, že z desítek nabízených jídel v tuto večerní hodinu nabízejí už pouze tři – a žádné z nich se zrovna nestrefilo do naší volby. Trochu smutně a hladově jsme vyklidili pole s tím, že sem zajdeme zítra na oběd a že akutní hlad utišíme cestou v nonstop otevřeném supermarketu. Kod feci.

Renča má narozeniny, Ďáblovy teze a hledání Lepé

Dnešní, slunečný a horký (jak tady v nížině jinak!) den jsme celý zasvětili důkladnému poznávání Biškeku. Jsme zde již počtvrté, ale teprve nyní nadchází ten správný čas ztratit o kyrgyzské metropoli pár vět. Ona si totiž víc než pár vět skutečně nezaslouží. Ruští inženýři pomohli Biškek naplánovat a vybudovat až r. 1878 – tehdy jako pevnost Pišpek. Určitý charakter pevnosti má město dosud – široké, kilometry dlouhé bulváry, tuny betonu, naddimenzované či naopak nízké a roztahané domy... Hlavní náměstí je zpestřeno vodotrysky a květinovou výzdobou, sochami a bustami Lenina či billboardy s nejznámějším Kyrgyzem nedávné minulosti – spisovatelem Čingizem Ajtmatovem. Mešita a pravoslavný chrám – to je z památek vlastně asi tak všechno. Co rozhodně nelze Biškeku upřít, je velké procento parků a parčíků v centru, které slouží jako vítaný úkryt před žárem paprsků i jako přirozené plíce téměř milionového města. Také mocný hřeben Kyrgyzského Alatau, zdvíhající se z lehce ukloněné roviny hned v zázemí, příjemně dotváří zdejšího genia loci. Ten je ale jinak celkově slabý a myslím, že Biškek neoplývá žádným puncem výjimečnosti. Na dotazy místních „i Biškek vam očeň panravitsja?“ , jsme rozpačitě odpovídali „narmalna“.

Zajímavě – a v Biškeku skoro až nepatřičně – ovšem působí Ošský bazar. Tato zmenšená „kopie“ istanbulského Büyük Pazaru disponuje vším, co se vám právě zamane – množstvím trhovců natěsnaných do zastřešených uliček a průzorů, sýrovými koulemi, syrovým masem roztékajícím se ve vedru a obsypaným hroznem sršňů, čepicemi, kumysem, bonbóny, půlmetrovými kusy skořicové kůry – to vše zarámováno správným orientálním zmatkem. Společně se Stopařem jsme tajně soutěžili ve hře zvané LEPÁ, která spočívala ve zvěčnění co nejpůvabnější kyrgyzské slečny. Tak jsem se do této činnosti zabral, až jsem uprostřed lidského mraveniště zabloudil.

Z Ošského bazaru jsme s Renčou, Stopařem a Bárou vyšlápli na okruh lemovaný zmíněnou mešitou a pravoslavným chrámem, zatímco Ďábel zamířil na hostel řka, že bude asi dvě hodiny psát teze a v pět se sejdeme ve Faize na pořádné obědovečeři. Sotva odjel, pleskla se Barunka do čelíčka a s provoláním, že má Vítečkovy teze u sebe, se jej jala stíhat (jejda, snad to nevyzní, že je nějaká stíhačka – nebýt tezí, šla by hezky s náma :-) Nakonec vše dobře dopadlo, Ďábel se mohl chvíli oddávat vědě a my tři zbylí památkám. Ve Faize jsme si objednali pelmeně či lagman (hustý vývar s nudlemi, zeleninou a masem) , jako druhý chod palačinky.

Protože a jelikož benjamínek výpravy, Renča Oulehla Lysičnaja, dnes slavila své 21. narozeniny, nakoupili jsme řadu dobrot a rozprostřeli je na stole na dvorku hostelu. Při jídle a pití jsme se kapánek družili s jednou Polkou, lehce se bavili i s Francouzi. Větší část párty proběhla na cimře v patře. Kromě veselení se jsme počítali celkovou útratu a příjemně nás překvapilo, že se v průměru rovnala přibližně 16 000 Kč, tedy řádově o pár tisíc méně, než jsme předpokládali doma.

Letištní rozlučka, Kyzylkum z výšky a rozporuplný přílet

Ráno jsme se poklidně vystěhovali z našeho dočasného útočiště v Sakuře, zamávali Biškeku a co nejrychleji uháněli na mezinárodní letiště Maňas. Dojem z rychlé a kvalitní jízdy poněkud zazdil řidič, který si – oproti taxe – naúčtoval ještě zavazadla, ale to už byl jen takový nepatrný ocas po jinak velmi kvalitním kyrgyzském vínečku. Ve vestibulu letiště jsme studovali naši postvandrovní hmotnost na letištní váze. Po domácím ověření mohu konstatovat, že jsme výrazně zhubli všichni, a to:

Stopař3 kg
Renča4 kg
Bára4 kg
Ďábel7 kg
Ondera8 kg

Jak vidno, ani zřeknutí se účasti v prestižní soutěži průjemborec mi nic nepomohlo. Naproti tomu Stopař, spořádavší za celou dobu dohromady 29 tabletek Carbosorbu, Endiaronu a Paralenu, vykázal pračlověčí sklony přežít v každé situaci. – Na letišti jsme též potkali Verču z Mendelky, která s námi letěla až na Ruzyni.

Tentokrát jsme letěli v časném, jasném odpoledni, mohl jsem tedy sledovat a fotit pouštně – solné scenérie Kyzylkumu či nekonečná předměstí Moskvy. V Praze na Ruzyni se odehrál menší exces s lahví kumysu, zakoupenou včera na Ošském bazaru. Ne že by rupla či explodovala, jak se všichni tajně obávali, ale vypadla z nedovřeného víka mého batohu a zůstala ležet na ploše za přepravníkovým pásem. Bonbóny a pár dalších sladkostí se pak kamsi ztratilo úplně.

Pro ostatní přijel pan Baisa autem, já mířil ještě do dejvické kavárny Potrvá za Honzou Řepkou. Telefonáty domů se neobešly bez oboustranných emocí – byli jsme v šoku, když nám rodiče sdělili „dobře, že jste tady – v Rusku dnes spadlo letadlo s Čechama na palubě!“ Prvotní nejasné zprávy vedly později k jistotě, že se jednalo o nešťastný let hokejistů Jaroslavle s českými mistry světa Vašíčkem, Markem a Rachůnkem. A že letadlo spadlo přibližně v době, kdy jsme přesedali v Moskvě...Následnou mediální tryznu za zesnulé nebudu komentovat, v daný moment mi ale moc dobře nebylo... Rozloučil jsem se s ostatními a vydal se na hudební večírek Open Mic do kavárny Potrvá. Avizovanou píseň z Kyrgyzstánu už jsem přednést nestihl, bylo příliš pozdě, právě svůj part končil Slávek Janoušek. Stihl jsem se ale začlenit do porady o začínajícím brněnském Open – Micu. A kolem jedné v noci mi Machátovi ze Střelic nabídli odvoz k brněnskému hlavnímu nádraží.

Čekal jsem na čtyřkový rozjezd, pohublý, ušpiněný, s kyrgyzskou čepicí na hlavě. Následný dotaz se strany brzce ranního opilce pak učinil – alespoň pro mě osobně – definitivní tečku za letošním putováním. Ten dotaz zněl:

„ty, zbrojnoš...nemáš prda?“

Nic